Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lacuna Coil - Dark Adrenaline

Lacuna CoilDark Adrenaline

Ruadek23.2.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Překvapivě silné album. Výborně složené, producentsky zvládnuté. Doufám, že to nebude ojedinělý kus v historii mojí oblíbené kapely, která se konečně vyhrabala ze stagnace a složila hitové album, které se příjemně poslouchá od začátku do konce.

Melodická vlna z Itálie, která vznikla v roce 1996, vydala tento rok svou novou desku. Jedná se o již šestou placku v jejich metalové historii, která se psala po boku kapel, z nichž některé jsou zcela jinde a některé hrají podobně. Jestli bych chtěl nějakým způsobem definovat tyto Italy, zvolil bych nejspíše něco jako - zůstali sví. A oni vlastně zůstali pospolu i po celou tu dobu, co hrají (jediné personální změny byly ještě před vydáním první desky). Skupina spokojená s tím, co hrají. Skupina odkojená produkcí Waldemara Sorychty, pod jehož dohledem vznikalo ve své době snad každé druhé album gothické vlny doomařů. Tento multitalentovaný pán nechal zrodit mnoho zvukově výjimečných věcí; s Lacunou byl spojen do roku 2007. Od roku 2009 Lacuna sáhla zcela jinam, přestože si myslím, že zvukem se to moc nelyší. I to je jednou z jasných poznávacích značek Lacuny Coil.

 

 

Dark Adrenaline je na poli metalové melodiky naprostá pecka. Nebudu tady rozebírat srágory, jak je to melodicky podlézavé, komerční a že je to plné vyložených rádiovek. Bylo by to trochu mimo mísu. Třeba proto, že v jejich stylu hudby mi přijde zbytečné to vůbec řešit. V recenzi chci vyjádřit svůj jasný názor na kvalitu alba, nezajímá mne cokoli okolo něj mimo samotné skupiny a toho, jak se prezentuje. S potěšením především uznávám, že pokud to v posledních letech začínalo jít trochu k šípku, tak Dark Adrenaline je naopak renesancí všech nápadů a síly. Je to čistá esence, jaká se v hudbě Lacuny nachází. A vždy nacházela, ovšem poměr nápady versus vaty byl proměnlivý. Na novince je prakticky od začátku hit za hitem, o což se Lacuna snažila vždycky, ale zdaleka ne vždy jí to vycházelo.

 

Dark Adrenaline působí neskutečně svěže. Italové chrlí hity doslova z rukávu, oba pěvci se tradičně doplňují a už startovní rozjezd Trip The Darkness ukazuje, jak na tom v současné době jsou. Cristina byla vždycky výborná zpěvačka, lišila se od svých kolegyň z female kapel především tím, že její projev nebyl operní, ale daleko civilnější, až popový. Kolega Andrea Ferro už od začátku (tedy od alba In A Reverie) nebyl jen protikladem k ženskému zpěvu. Nebylo tu ono beast versus beauty (až na vyjímky, jako třeba My Wings). A oběma současná poloha dokonale sedne. Každý si vyprofiloval svou jasnou polohu, oba se drží s naprostou jistotou svých partů a je radost poslouchat, jak s kapelou za zády všechno příjemně frčí. I na Dark Adrenaline se dočkáme orientálních podkresů, s čímž se vyprofilovali na Karmacode (v tomto případě to byla ale asi jediná silnější skladba na albu, co za něco stála). Celkově dávám velký palec nahoru za velmi profesionální aranže, které tvoří kompaktní celek spolu s rockově-metalovou rytmikou. 

 

Ať už vytáhnu Kill The Light s krásně svižným rozjezdem, Upsidedown v dravější tváři Lacuny nebo příjemnou pomalejší věc End Of Time, stále to zní zatraceně dobře a to jsme stále ještě v první polovině alba. Lacuna Coil si vzala totiž to nejlepší ze všech skupin okolo a přitom zní stále jasně a čitelně – od první chvíle, víte kdo to hraje. Lacuna se pomalu ale jistě blíží Within Temptation, s jejich k dokonalosti vyvedeným citem kombinovat samply a podbízivé aranže. Ovšem Lacuna nepoužívá orchestrální prvky, jde více do elektroniky, o níž přesně ví, jak ji používat. Rozeberme si Intoxicated. Začíná trochu jako Within Temptation, Cristina přidá svůj lehce orientální popěvek a kytary jsou všude okolo. Aranže netvoří zbytečná orchestrace ale echo (Cristininy party v ozvěnách), melodie - nejsou nijak složité, ale stále dostatečně metalové (koncertní výhoda toho, že kapela má svůj obroušený uhlazený zvuk na desce, přesto když se zaposloucháme, tak naživo to bude setsakra příjemná palba – hutná a plná). Andrea tu převzal otěže toho, co bych pojmenoval přesně načasovaným sešlápnutím plynu k podlaze. Toto jednoduché střídání ženského a mužského zpěvu používají třeba Nightwish (v posledních letech) – chlap tu funguje hodně často v refrénech a ženský vokál táhne převážný zbytek skladby. Pokud se toto umí kombinovat a skladba je tak dobře napsaná, že nenudí, je vyhráno. Lacuně se to - dle mého - povedlo opět ale po velmi dlouhé době – a to po celou stopáž alba.

 

 

 

Poslední, co bych vyzdvihl na albu, je cover od R.E.M. Losing My Religion. Vkusně a přesně ve stylu Lacuny zahraná věc, která dokonale sedne mezi poslední kusy alba. Jsem naprosto spokojen.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky