Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Laetitia In Holocaust - Fanciulli D´Occidente

Laetitia In HolocaustFanciulli D´Occidente

Sorgh4.12.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Tohle je black metal seroucí na žánrovou přísnost. Absorbuje do sebe přiměřené množství jiných vlivů, ale přitom zůstává pěkně nabroušený.

I přes opakované tvrzení říkající, že v hudbě už bylo vymyšleno vše, se občas objeví vlaštovky prokazující opak. Že se žánry stále dokáží nějakým způsobem vyvíjet. Nejde o revoluční počiny bořící zažité pravdy, ale někdy se opravdu povede umíchat dílo natolik zajímavé, že o něm musíme přemýšlet. Takto mě oslovila kapela Laetitia In Holocaust, která hraje hodně neobvyklý metal. Tito Italové se dívají na black metal očima člověka probuzeného z komatu. Nové obzory v živých barvách, staré pořádky viděné novýma očima. V jejich případě nejde o tradiční black ve známém aranžmá. 

 

Pojďme zpět do roku 2024 a zaměřme se na jejich páté album nazvané Fanciulli D´Occidente, jehož obal toho moc nenapovídá a nabádá posluchače k co nejrychlejšímu odhalení. Ostrá bruska na úvod vzbuzuje patřičný respekt, ale během necelé minuty je patrné, že pedál akcelerace ztrácí přímý tah. S potěšením přicházím na to, že nejde o fádní hoblovačku ani nějakou výstřední šílenost, ale že dominující metalová jízda lehce koroduje pod tlakem jazzových vlivů a rockové otevřenosti. Nejen díky italskému původu se vynořuje stín avantgardních géniů Ephel Duath, kteří však šli se svými experimenty mnohem dál a slovo metal nahlodali na samu dřeň. ''Laeticiové'' zůstávají nohama víc ukotveni v zemi a přísahají na black metal s poctivým charakterem, který drobné experimenty ustojí a zachová si svoji ostře řezanou tvář.  

 

Podobnost s Ephel Duath není ryze hudební, vidím ji spíš v podobné odvaze sypat do metalových riffů různé vyhrávky a místy žánr zcela opouštět, třeba právě do zmíněného jazzového hájemství. Divoké předěly, razantní změny tempa nebo vybrnkávané pasáže na akustickou kytaru, to vše dělá z alba napínavou jízdu pod černým světlem pentagramu. Spousta tradičně pojatých blackových pasáží mrazí jako skandinávská noc, do jiných vstupuje složitější rytmika nebo klávesové party, a všechny dokazují skladatelskou odvahu a otevřenost. Kytarová hra mi v melodičtějších momentech připomíná norské In Vain, kteří se také nenechají dvakrát pobízet k rozehrání nadpozemsky hezkých pasáží. Na black metal je zde netradičně vytažená basová linka, která si kromě základní podpory rytmu troufá na různá preludia a dere se do popředí. Hlavně ona má podíl na jazzovém feelingu některých pasáží a její bručivý zvuk je velmi dobře slyšet. 


Tohle album je věrohodný originál, jehož síla není ani v brutalitě, ani v hlučnosti nebo šílenství. Kapituluji pod jeho komplexností a pod dojmem, že jeden aspekt podepírá druhý, ač může být z jiného soudku. Některá avantgardnější díla jsou rozháraná a jejich smysl chápe jen jejich tvůrce. Tady vše nádherně lícuje a dává smysl. Převážně metalové dílo se slušně syrovými kytarami se nestydí otřít o post-metal, zklidnit se v akustickém zamyšlení nebo uvolněně zajamovat. Tohle je smysluplná metalová fúze.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky