Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lantlôs - Wildhund

LantlôsWildhund

Symptom31.10.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Marshall Major II
VERDIKT: Sedmileté čekání na pátou řadovku skončilo loni v červenci. Lantlôs představili novinku Wildhund, která je stručně řečeno košatější verzí předchozí nahrávky.

Německá kapela sama sebe charakterizuje jako hudebního chameleona a něco pravdy na tom je. Za svou existenci prodělala minimálně dvě výrazné proměny. Z black-metalových začátků se na albech .neon (2010) a Agape (2011) vyprofilovala v blackgaze senzaci, na které se svou účastí za mikrofonem podílel Stéphane "Neige" Paut z francouzských Alcest. Po jeho přátelském odchodu došlo nahrávkou Melting Sun (2014) k transformaci do post-metalové progrese, kde zpěvy obstaral sám Markus Siegenhort.

Na první poslech je zřejmé, že nejvíc ambicí je koncentrováno za kytarami a zpěvem. V porovnání s předchozí nahrávkou obojího ve všech ohledech přibylo. Skladby jsou postaveny na kytarové hudbě orientované na riffy. O místo u mikrofonu se Markus dělí s německým zvukařem a producentem Janem Kerscherem. Těžko říct, jestli desce víc dominuje kytarová nebo vokální složka, ale spojení obou vytváří gradující struktury plné bouřlivé energie.

Pro temnější notu, ve smyslu dřívější tvorby, nezbylo prakticky žádné místo. Skladbami zmítá léta střádaný elán, který se konečně podařilo přetavit do hudební formy. Zvuk desky je v dobré formě a nabídne paletu sytých odstínů od detailu po celek. Úvodní skladba Lake Fantasy ve čtyřech minutách sebevědomně představí kondici kapely a její aktuální produkce. Ve stejném duchu a možná s ještě o trochu větší jiskrou odsejpá dvojka Magnolia. S nezměněnou intenzitou a minimem prostoru pro odpočinek hraje Wildhund až do poslední noty.

Přijít albu na chuť nebylo jen tak. Lantlôs umí, ale dávají to komplikovaně najevo. Celkem dvanáct skladeb vydá na padesát jedna minut poslechu kompozičně bohaté muziky, která se netráví tak snadno jako rádiové hity zahrané na dva akordy. Otevřená zvuková krajina uspokojí příznivce progresivního post-metalu, co se orientují v diskografii kapel typu Devin Townsend, Smashing Pumpkins, Hum nebo Motorpsycho. Kapela píše příběh, který zná, takže není problém jim ho uvěřit a užít si to.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky