Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cukr není vždycky výhra, co má být hořké, ať je hořké. Dva roky od poslední desky Malina jsou Leprous zpět a jako minule z toho na mě jde nervozita. Můj vztah ke kapele je právě od Maliny nejednoznačný, od tvrdých soudů stoupám k nekritickému nadšení a zase zpět. V roce 2015 u Congregation jsem plesal, Malina už mi tolik neučarovala a můj zájem ochabl. Vypadá to, že letos to bude podobné.

Kapela je na Pitfalls od metalu zase o pár kroků dál a jejich muzika tím víc zavání diskotékou, ale nejde říct, že je to špatně. Leprous odjakživa naznačovali, že nejsou striktním metalovým tělesem a že jemnost, zpěvnost a taneční rytmy mají v jejich práci nezastupitelnou roli. Teď se hlásí o dominantní postavení. Album  vkročilo do míst, kam už se za nimi řada lidí nevydá. Už je to prostě přes čáru, za kterou se nedá jít. Šanci mají nový objevitelé, pro které to bude svěží a cool a Leprous se přesunou na nový trh. Pitfalls, jak název napovídá, jsou pasti na staré a konzervativní posluchače a ne každý se z nich dostane.

Co zůstává? V podstatě stále hodně z toho, co na nich obdivujeme. Tedy schopnost složit chytlavou píseň, která se melodií zažere pod kůži. Důkazem je silný refrén v úvodní Below, při němž se mi ježí chlupy na zátylku. Líbivost jde naštěstí ruku v ruce s dobrými nápady, i když progresivita, kterou se mohli v minulosti chlubit, zvětrává stejně jako metalová tvrdost. Stále jim nejde upřít originalita a absence banalit nebo holých kýčů. To se i přes silnou melodiku neděje. Jejich múza je z jiné dimenze, kde se neotřelé motivy rozpouštějí ve zpomaleném čase. Je pravda, že někdy se až červenám při tenoulinkém Einarově hlásku, když jako eunuch lká nad rozplývajícím se obláčkem mlhy. Je to něžné až k zblití a česká Viktorka od splavu by se mohla, učit jak se to má dělat. Jenže takový Leprous prostě jsou a vysoký vokál k nim patří od nepaměti. Kdo se přes něj přenese, má vyhráno a může se oddat jemnému pletení v klidu stojací lampy.

Celé album je odpočinkové a neuspěchané. I zvuk je vyčištěný od pavučin, deratizován a voní po citrónovém stromečku ze záchodu. Pravidelný diskorytmus naruší občasné Bardovy přechody a divočejší úniky, ale moc zajímavého v tom není. K hrubší práci s kytarami dochází taky jen výjimečně, což je veliká škoda a jen to podtrhuje aktuální cestu Leprous. Větší kontrast by určitě bodnul do živého a udělal desku rozmanitější. Srdce mi pořádně zabušilo vlastně jen ve skladbě Foreigner nebo v Alleviate, která patří k tomu nejprogresivnějšímu na albu. Krom takových občasníků se většinou motáme v atmosféře jemného přediva pavučin, kde tóny houslí a violončela doplňují asketickou roli kytar a spoustu elektronických perliček. Ty zdomácněly a jsou rovnocenným partnerem klasickým nástrojům, což na někoho může být až moc. Na Pitfalls je devět skladeb, ale některé verze mají dva bonusy. Jedním je single Golden Prayers z roku 2018 a druhým cover Angel od Massive Attack. Ten sice kvalit originálu nedosahuje, ale paradoxně patří k tomu silnějšímu, co album nabízí. Trochu smutné.

Co tedy cítím já, obdiv nebo zklamání? Není to černobílé, ale pravdou je, že hudba Leprous pro mě ztrácí kouzlo. Zpěv někde překonávám se zatnutými zuby, elektroniky je na můj vkus také dost a opravdu zajímavých pasáží jsem moc nenašel. Předchozí Malina už pro mě byla na hraně a vlastně se k ní vůbec nevracím. Tuším, že s Pitfalls to bude podobné. Není to brak, ale naše cesty se už rozešly v příliš širokém úhlu.