Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Les Bâtards du Roi - Les chemins de l

Les Bâtards du RoiLes chemins de l'exil

Garmfrost18.11.2025
Zdroj: CD / promo od vydavatele, mp3
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Les Bâtards du Roi mají rádi staré časy, bitvy, historii reálnou i protknutou fantazií.

Po promu nového počinu orléanských Les Bâtards du Roi jsem sáhl víceméně s nechutí a neschopností říct našemu milému šéfovi rozhodné ne! Debutové eponymní dlouhohrající album, které vyšlo minulý rok, bylo a stále je prototypem průměrnosti s mnoha neduhy. Poslouchat se nedá, skvělý je pouze úvodní Prologue se starým chorálem Kyrie Eleison. Po jeho odeznění je už vše v rukou Les Bâtards du Roi, a výsledek je tristní. Nic lákavého…

 

Kdo by to byl řekl, že stačí pouhý rok, aby se z bídné kapely s ještě bídnější tvorbou stala vcelku dobrá kapela se slušnou nahrávkou jakou je Les chemins de l'exil. Les Bâtards du Roi mají rádi staré časy, bitvy, historii reálnou i protknutou fantazií. V ruce výpravný a vskutku nádherný booklet jsem se jal do zkoumání představ těchto francouzských poetů.

 

les batards

 

Zřejmě nejhlasitější posun je stran kompozičního umění. Pohrálo se i s produkcí, lépe se zpívá a ještě lépe hraje. Nebudu se předhánět v tleskavém nadšení. Nepředesílám zde, že se Les chemins de l'exil stává deskou roku, a že je kdo ví jakou perlou mezi ostatními medieval black metalovými kapelami. Nicméně v rámci portfolia Les Acteurs de l'Ombre Productions si tato nahrávka nevede věru zle. Kam bych ji zařadil? Mezi jaké kapely bych zasadil stylové hranice současných Les Bâtards du Roi? Možná zůstaneme ve Francii, to je evidentní. Na mysli mám výborné Sühnopfer. Vzpomenu si na Aorlhac nebo Jours Pâles. To jen tak na okraj. Podotýkám, že kvality Les Bâtards du Roi jsou významnější než Spellboundovy kapely.

 

Jeden z vrcholů alba je umístěný hned na úvod. Skladba La forêt svou až filmovou výpravou otevírá album vskutku razantně. Důraznou melodikou a důrazným lákáním do boje. Kytarový rif doprovázený skvělou sólovou vyhrávkou mi evokuje řecké spolky víc než ty francouzské. Hned následující L'âme sans repos pokračuje v krasojízdě. Opět mě nadchly výborné a zároveň příjemně jednoduché sólové hrátky. Není možné opomenout rytmickou sekci. Ta si nehraje opět na nic složitého, nehledá divočárny, dobarvuje celkovou atmosféru a staví ji pevné základy.

 

Slabinou podobně znějících francouzských kapel bývá vokál. Respektive pro mě. Zde je to naopak. Jeden pěvec oplývá slušně jedovatým screamem, který druhý prokládá zajímavou deklamací. Jejich projev je úzce profilový, je však poměrně barevný a nenudící. Funguje jako dobrá brána k podstatě nahrávky.

 

Le chevalier au corbeau lze rovněž brát jako další z vrcholů nahrávky. Hitová, avšak urputná pumelenice oplývá nakažlivou melodikou. Heavy metalové trylky jsou záhy střídány chorálově sborovými zpěvy. Zde bicí přidávají na razanci a basa se místy odděluje. Nutno říct, že členům kapely je něco málo přes dvacet let, ale perou to do nás slušně.

 

Je s podivem, že akustický úvod Le val dormant nepůsobí křečovitě a už vůbec ne marně. Čisté zpěvy jsou velice dobré. Opět na nic si nehrající – zlatý slavík z chlapíčka zatím není. Song se postupně rozjede zpět k black metalu a svižnějšímu tempu. Atmosféru pánové umí vytvořit i udržet. Skladba postupně graduje a vyvíjí se dobrým směrem. Jen tak dál, pánové! Titulní skladba, ve které exulant střídavě naříká a loučí se, nebo vyhrožuje

 

Má duše je zraněná,

Kráčím nekonečně, propadám se do zapomnění.

Mé srdce zahynulo,

Chaos mě pronásleduje jako prokletý vítr.

 

Nejsilnější trumf se nachází v samotném závěru. Sous la couronne de l'éternité je suverénně nejzdařilejší jak po tvůrčí rovině, tak je výtečně ošetřena aranžemi a silnou atmosférou, kdy končí oslavným nápěvem střídajíc se krákáním vran…

 

Kdo by to byl řekl, že mladá kapela vyroste tak rychle. Kdo stojí za nebývalým postupem Les Bâtards du Roi? Stačil jim rok, aby na sobě zapracovali, někdo za nimi stojí, nebo debut byl výsledkem starých časů a současnost je Les chemins de l'exil? Uvidíme, co přinese nahrávka následující. Zda se jednalo o náhodu nebo jasný fakt.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky