Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédští depresivní Lifelover se po třech letech rozhodli vydat další dlouhorající počin. Novinka dostala název Sjukdom, což přeloženo do češtiny znamená nemoc. A název je celkem na místě. Hudba je skutečně ztrápená a nemocná. Téměř hodina chorobného poslechu a nervozity. Celkovou mučivou atmosféru pak podtrhuje i zdařilý obal desky. Ostatně všechny obaly této smečky mají, co říct a jsou velmi kvalitní. Zejména tedy obal alba Pulver, díky kterému jsem se vlastně k hudbě Lifelover dostal. Nyní však kapela vybrala obrázek zbrocený krví. V pozadí je snad šedivý kámen, či co to vlastně je. Spodek obrázku lemují větvičky omotané ostnatým drátem. Zkrátka zátiší za slovo vzaté. Nutno podotknout, že se nejedná o žádné emo motivy, jak v hudbě, tak na obalu, jelikož tento podivný životní styl by značně narušoval a zkresloval zaměření kapely Lifelover. Pravda, zpěvák se taky dost řeže a to i během koncertů. Jeho tělo a různé fotky jsou toho důkazem. Ovšem, žádný náctiletý pacholek, který jen z rozívenosti neví co by, se nemůže s tímto člověkem srovnávat. 

Z hudby téhle bandy vždycky dýchala a nadále dýchá deprese, dekadence a celkový smutek. Nehodlám zde spekulovat o tom, do jaké míry je kapela něčím stižena a do jaké míry se jedná jen o divadlo k nalákání pozornosti. K tomu mám nedostatek podkladů. Jisté však je to, že hudba je to geniální a dokonale procítěná. Každý detail, každá vteřina je perfektně vybroušená. Mnohdy staví na kontrastu smutku a veselí. Momenty, které uzavírají většinu písní jsou toho důkazem. Na mysli mám, když ke konci ztrápeného songu nastoupí nějaká cizí nahrávka nějaké lidové veselé písně apod. I tyto prvky patří k rukopisu Lifelover. Se všemi těmito znaky se setkáváme i u nového alba Sjukdom. Asi nejvhodnější přirovnání by bylo k desce Pulver. Kompozičně mají tyto dvě alba mnoho společného. Ale... Toto věčné a mnohdy nenáviděné slůvko musím bohužel použít i teď. Nemohu si nerýpnout do zvuku desky. Konkrétně se jedná o bicí nástroje. Jejich zvuk je příliš umělý, krkolomný a těžko stravitelný. Poněkud těžko se pak posluchač přizpůsobuje poslechu. Na druhou stranu, není to nic tak příliš zlého a po nějakém čase si uši zvyknou. Naopak o proti tomu bych vyzdvihl zvuk elektrických kytar. Nyní mají hutnější, drsnější a metalovější zvuk. Tento sound pak řádně přitvrzuje celkový dojem z desky. 

Hudba samotná pak nese klasické znaky, kterými se můžou Lifelover pyšnit. Převážně středně rychlé tempo, které je střídáno rychlejším divokými nájezdy a melancholickým až depresivním uvolněním. Občas zazní piano, které dodá hudbě ten správný punc. Zpěvákův hlas je ryze nemocnou záležitostí. Od tichého šepotu, přes hrubší vokál až k depresivnímu skřehotání. Melodie jsou výborné a nesou se v zajímavém kontrastu zoufalství a naděje. Veselosti a trápení. Jedná se tedy o dosti jedinečné a originální dílo. Když posluchač protrpí celý poslech alba, projde zajímavou duševní proměnou. Při poslechu na něj dýchá zmar a zoufalství, mnohdy doplněn pocity naděje. Celkově se posluchač ocitá v osidlech depresivních myšlenek a značné nervozity. Naproti tomu jsou místa, kdy agresivita vyvře na povrch. Po poslechu si pak řeknete, že to nebylo zas tak hrozné, ale k dalšímu poslechu budete přistupovat opatrněji.