Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Linkin Park - A Thousand Suns

Linkin ParkA Thousand Suns

Jirka D.25.11.2010
Zdroj: CD (# 9362-49633-3)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Album, které posouvá LP zase o krok dopředu. Nemůžu než ocenit odvahu, s jakou se pustili do nového přístupu ke své hudbě a opustili staré zaběhnuté zvyklosti, které by jim jistojistě zajistily dobrou prodejnost, ale stálé remcání o uvíznutí ve stejných vodách.

Vyletět do komerčního rockového nebe tak rychle, jak se to podařilo LP, se asi jen tak někomu nepoštěstí. V rámci svých možností marně vzpomínám, kdy se někomu v novodobé historii něco podobného podařilo s takovou razancí a rychlostí; prodat tak ohromné hromady hned první desky Hybrid Theory a během několika měsíců zbláznit celou generaci teenagerů po celém světě, to je úkaz přirovnatelný ke spatření Halleyovy komety. Jakých prostředků bylo užito k uvaření hlavního jídla, zda kvalitních, z čerstvých surovin a značky BIO, nebo už mnohokrát použitých, osvědčených a namíchaných ve správném poměru, už nechám na vaší úvaze, každý ať si sám přebere, zda mu gulášek LP chutná nebo ne. Čas plynul dál a desku za deskou se kapela přizpůsobovala víc mainstreamu, odkláněla od rocku (o metalu se asi nedalo mluvit nikdy, ač byla  kapela původně řazena bůhvíproč k nu-metalu) a k těm, co posílali tuhle bandu k čertu na začátku, se postupně přidávali další.

 

Ať už sama kapela (nebo lidi kolem ní ) vytušila, že je čas na změnu. Asi by šlo vydat další Meteoru, ale jak píše klasik Misty, vypadali by jako blbci….a byla by to pravda, nikdo by jim to asi neodpáral. LP se rozhodli pro změnu a to pořádnou, z gruntu a svou novou deskou zasazují nemilosrdnou ránu všem, kdo čekali zase něco podobného, takového, na co byli zvyklí. A Thousand Suns je deskou o patnácti skladbách, z nichž je mnoho takových podezřelých – intra, outra, intermezza... Na albu se dost často střídají klasické písně o běžné stopáži právě s těmito vsuvkami o délce mezi minutou a dvěma. Pro mě zcela neuvěřitelné je to, že ta deska funguje, tohle uspořádání zapadá a je uděláno chytře, promyšleně a já prostě musím smeknout, jinak to nejde.

 

Asi díky této kompozici skladeb je v téhle desce něco, co mě nutí se k ní vracet, na první poslech byla úplně mimo můj zájem a přesto je návyková jak dobré víno a nemůžu se ubránit si ji občas pustit. Hudebně se tu už ani nesetkáte s rockem, LP se vrhli do tenat popu až synth-popu, depešáctví a chvilkami mám pocit, že se ocitám na špatné diskotéce (např. The Catalyst). Podobné skladby se k nelibosti rockových fans objevovaly na remixových albech, kompilacích a podobných blábolech. Na druhou stranu se na albu dají najít zajímavé pasáže, příjemné klávesové party, skvělý, bohatý a hodně obsáhlý zpěv Benningtonův výborně doplněný Shinodou a řada dobrých nápadů a postupů.

 

Nechci tady rozebírat jednotlivé písně, zkuste si je poslechnout, na každého asi budou působit trochu jinak. Jen snad vyzdvihnu ty nejzajímavější, kterými pro mě jsou Blackout, Robot Boy a Waiting For The End. Obsahově se nám LP snaží sdělit nebezpečí atomové nebezpečí nového věku, varovat lidstvo, aspoň tak jsem to pochopil z poslechů, texty jsem, pravda, nepřekládal.

 

Poslední zmínku si dovolím k obalu, který pokládám za víc než povedený. Co vám to připomíná? Asi bychom tu strávili příjemné chvíle dlouhou diskuzí, která by stejně nic nevyřešila. Někdo uvidí letícího ptáka, někdo probouzející se tmu, někdo světlo pohlcující temnotu a někdo třeba překlopenou japonskou misku z nejtenčího porcelánu s rozlévajícím se Gyokurem. Nechám na vás, co si představíte, možností máte nepřeberně, ale práce je to odvedená na úrovni, s citem a v kusem pro detail a s porozuměním jemnému slohu.

 

CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky