Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Long Distance Calling - Avoid The Light

Long Distance CallingAvoid The Light

Jirka D.31.10.2010
Zdroj: CD (# 28082)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Hudba, která nabízí řadu asociací; kdo má rád smutnou melancholii Antimatter, depresivní nálady Katatonie nebo prostě ujíždí na post-kapelách typu Isis, Cult Of Luna nebo Sólstafir, bude odměněn. Nabínutý materiál je víc rockovější než od posledně zmíněných interpretů, ale o to víc melodický a příjemný.

Německá pětičlenná formace LONG DISTANCE CALLING letos oslavila teprvé své čtvrté narozeniny, takže by se někomu mohlo zdát, že se jedná o takového hudebního předškoláka. Za tu dobu ale dokázali dát dohromady dvě studiové desky – první Satellite Bay (2007), kterou bohužel neznám a v roce 2009 Avoid The Light, o které tu bude dneska řeč a kterou pro mě osobně zcela vyvrátili prvotní předsudek o mladé nevyhrané kapele. Navíc jsem se dočetl, že mají za sebou koncertování s Katatonií a Swallow The Sun, takže to nejsou žádní zelenáči odkudsi; tihle kluci ví, co je to hrát velký koncert pro hromadu lidí.

 

Album Avoid The Ligth vyšlo v dubnu loňského roku pod křídly Superball Music a první záležitostí, o níž je potřeba se zmínit, je booklet a jeho grafické zpracování. Obálka patří neodmyslitelně k samotnému stříbrnému kotoučku a každý, kdo ke svému hudebnímu cítění přidá i smysl pro výtvarnou práci (ať už ruční malbu nebo počítačovou grafiku – tuhle diskuzi nechám na jindy), by měl album hodnotit z obou zmíněných pohledů. Zmiňuju se o tom tak dlouze právě proto, že obálka k Avoid The Light je udělaná velmi dobře a krásně. Krajiná zalitá požárem zapadajícího slunce (a nebo vycházejícího?), rudě ozářené skály s pokřivenými stromy a zvláštní okřídlená postava, coby symbol létání, výšek a dalekých možností, volnosti a svobody; pokud si pořídíte digipakovou edici, budete odměněni ještě o 100 % víc. Všechny tyto pocity ve vás vyvolá nejen hezky vytvořený obrázek, ale především hudba samotná a ono silné spojení obsahu a obalu tady funguje víc než kdekoliv jinde. Navíc i vnitřní část bookletu je zpracována v podobném duchu, pečlivě a hodnotně a dokonce i relativně rozsáhle, což vzhledem k faktu, že v kapele nemají zpěváka a tedy ani žádné texty, působí trochu zahanbujícím dojmem pro kapely, které se toho nazpívají až hanba a booklet má dvě strany. Pro ty z vás, kteří zatím L.D.C. neznáte, je  informace o absenci zpěváka asi zásadnější než povídání o obrázcích, takže se jdeme kouknout na tu muziku.

 

Pět členů kapely se stará o dvě kytary, baskytaru, bicí a o samply (takové ambientní pozadí zvládané na notebooku), takže opravdu tu není ten klasický frontman, na kterého jsme všichni zvyklí. Nevýhoda? Škoda? Méněcennost? V případě L.D.C. ani jedna z nabízených možností, ale obrovská síla a zbraň, která bude jednoznačně použita proti vám. Na albu vám bude nabídnuto šest písní o celkové délce sahající k pětapadesáti minutám, z čehož je vidět, že se na hrací době jednotlivých skladeb nešetřilo.... Všeobecně uznávané zařazení kapely hovoří o post rocku, ale při poslechu vás může napadnout experimetal rock, art rock a já nevím co ještě podobného. Důležitý je především výsledek a ten je nade vší pochybnost skvělý. Emocionální a naládová hudba, která má neuvěřitelnou schopnost přitáhnout posluchače k sobě a donutit ho zapomenout na to, že kolem něj existuje nějaký jiný svět, který by měl vnímat a řešit jeho problémy. Navíc mu ale nic nevnucuje, pouze otevírá dveře k jiné skutečnosti, do zcela neznámého a neprobádaného prostoru a je na každém, co chce objevit a nelézt. Tady se nejvíc uplatňuje absence zpěváka; každý má možnost domyslet si svůj příběh, zavřít oči a snít o tom, co mu zvěstuje „daleké volání“, napsat si svá slova a prožít svoje jedinečné dobrodružství. K tomu poskytují L.D.C. skvělý rámec, hrací plochu, která má ohromnou sílu ve své gradaci a postupném zrychlování, zhutňování zvuku a jeho prohlubující se naléhavosti. Tenhle part je zvládnut asi nejlépe v třetí 359°, kde už máte  v jedné chvíli pocit, že je dosaženo vrcholu, extáze po několika minutách skvělého hraní a najednou se vše posune ještě o stupínek výš, je to k nevydržení, nervy vám pracují naplno a cítíte se opití slastným pocitem hudební dokonalosti...

 

Avoid The Light je výborným rockovým dílem, které mě uchvacuje s dalším a dalším poslechem stále víc. Dominantu zvuku vytváří ony dvě kytary, které jsou nejčastěji položeny do příjemných melodických poloh, ale občas si vyzkouší i hutnější a říznější riffy, baskytara jim nenápadně ale účinně kryje záda a bicmen tomu všemu vytváří pevný základ svou dobře zvládnutou hrou. Poslední poznámku si dovolím k páté písni The Nearing Grave, ve které se na rozdíl od všech ostatních zpívá. Kde jsem ten hlas už slyšel? Přemýšlení trvalo jen chvilku, ten se nedá splést... Jonas Renkse! Přesně tak, hostující zpěvák není nikdo jiný než „Lord Seth“ z Katatonie a nutno uznat, že se jim společná práce zdařila stejně dobře jako zbytek alba. Jediná drobná výtka je snad na přílišnou podobnost právě s Katatonií, ale to bude určitě tím hlasem...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky