Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Long Distance Calling - Long Distance Calling

Long Distance CallingLong Distance Calling

Jirka D.18.3.2011
Zdroj: CD (# 0504548)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Silná emoční hudba, pro kterou je potřeba se pouze otevřít a nechat ji proudit skrz sebe. Limitovaná edice je balena v parádním šestipanelovém digipaku s dvanáctistránkovým bookletem, o jehož grafickou stránku se svými kresbami postaral Sebastian Jerke. Přiloženo je bonusové CD obsahující živý záznam z festivalu Roadburn, Nizozemsko 2010.

Když jsem asi před dvěma dny přemýšlel, že bych zase napsal svůj měsíční top 5, dospěl jsem k závěru, že tentokrát bych musel psát pětkrát o jednom albu. Jeho vydání mě zaskočilo, nečekal jsem ho a do poslední chvíle jsem nic netušil. Mám rád taková překvapení… Na novinku německých Long Distance Calling jsem nevydržel čekat a stáhl si ji hned, jakmile to šlo. A jestli i ty neviditelné bity informací způsobily silný emoční zážitek, tak to si ani nechtějte představit, jakou radost jsem měl minulý týden, kdy jsem si vyzvedl novou limitovanou edici, ve které je studiová nahrávka doplněna o další disk s živým záznamem a vše je zabaleno víc než nádherně v graficky vytříbeném digipaku, který dělá čest svému jménu i vkusu kapely samotné. Radost opravdu velká, doufám, že to cítíte…

 

Ačkoliv jsem tu už o L.D.C. psal (recenze na předchozí desku Avoid The Light), přesto mám pocit, že o této partě se moc neví a tak si na úvod dovolím několik velmi stručných poznámek, jakže se to s touto kapelou má. L.D.C. fungují od roku 2006 a za tu dobu zvládli vydat kromě dema tři studiové nahrávky a jedno splitko. Jejich tvorba je čistě instrumentální a naladěná na rockovu vlnu, ke které můžeme doplnit přívlastky jako „post“ a nebo lépe prosté „instrumental“. Nicméně jedna skladba na albu vždy porušuje nastavené pravidlo a tak se při poslechu nahrávky se zpěvem setkáte. Na svědomí jej má vždy hostující zpěvák a nutno přiznat, že o žádného Frantu Nepivodu z Horní Dolní nikdy nešlo. Jestli na minulém albu zářil Jonas Renkse z Katatonie, tak tentokrát … ale to bych už předbíhal, vydržte.

 

Přemýšlím, jak o novinkovém albu začít a něco nepokazit. Připadám si, jako když stojím na pokraji rozkvetlé louky a někomu se snažím popsat všechny květy, které na ní září svými barvami. Vkročit do ní a pošlapat tu nádheru nebo balancovat na pokraji a snažit se naznačovat, jaké vzácné květy jsou kdesi uprostřed? On poslech sám mě obsazuje do podobné role a tak se nezřídka přistihnu při stavu takovém, že bych nejraději přestal dýchat a srdce zastavil, aby ani sebemenší záchvěv nerušil tu lehkou auru, kterou kolem mě hudba L.D.C. vytváří. Při prvních tónech jakoby mi z hlavy zmizel onen šedý svět, který si tam vytvářím a osobní realita se začíná proměňovat v jinou, tajemnější, napínavější, plnou vnitřního náboje a přitažlivého kouzla. Je blízká, skoro nadosah, cítím ji těsně vedle sebe, ale přesto ji nedokážu uchopit, klouže mi mezi prsty a neustále utíká, je vždy o krůček přede mnou, ale přitom není tak daleko, abych s ní ztratil kontakt. Skoro jakoby se mi vysmívala, ušklíbala se nad mou malostí … ale ne, ona jen ukazuje cestu v okolní temnotě, láká mne k sobě a éterem vysílá lehký závan slov „následuj mne“ … Into The Black Wide Open.

 

Jestli první skladba působí tajemně, ovšem s velkým vnitřním napětím a skrytou dynamikou (klip přikládám), tak píseň následující The Figrin D’an Boogie nic neskrývá a svou sílu a emoční hloubku rozdává každému, kdo o ni stojí. Z jejího finále vám bude šťastným vzrušením běhat mráz po zádech, není divu, že tento motiv byl použit do traileru alba. A už jsem v louce! Už šlapu po květinách! Otáčím se a vidím tu spoušť, velké šlápoty suchých faktů … ale musím dál, musím se dostat ještě pár kroků dopředu, ještě kousek, protože tam kvete skladba nazvaná Middleville a je to právě ta jedna jediná, která se může chlubit zpěvem; a to nikoho menšího než Johna Bushe, který se nyní angažuje v Armored Saint, dříve v Anthrax. A je to skvělá skladba! Květina takové krásy vás donutí pokleknout a nasávat její omamnou vůni, snad vám až ošálí smysly a vy si budete přát mí jen takové květiny a žádné jiné. Snad budete chtít i pokosit celou louku a nechat pouze tuto jednu čarokrásku… ale co byste dělali s takovou kupou voňavého sena? Nakonec zjistíte, že ta louka je krásná právě taková, jaká je a že je lepší do ničeho nezasahovat … ono takových architektů přírody už tu bylo! Poslední skladba Beyond The Void je už jen lehoučký odpočinek, klesáte do trávy, nechce se vám vracet zpátky, odpočíváte … je to jako modlitba … hudební meditace...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky