Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Long Distance Calling - The Flood Inside

Long Distance CallingThe Flood Inside

Jirka D.20.4.2013
Zdroj: FLAC, rozšířená edice
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: V kariéře Long Distance Calling první slabá deska, která přichází paradoxně v době největší slávy.

Ještě před pražským koncertem jsem stihl pár poslechů nové desky německých techniků Long Distance Calling, ale pro mě překvapivě jsem do naší metropole přijížděl s dost rozporuplnými pocity; novinka mě vůbec neoslovila. O to překvapivější bylo, že jsem z Prahy  odjížděl zklamán ještě víc, protože aktuální materiál nefungoval ani naživo. Je těžké si to přiznat, zvlášť když jde o mou oblíbenou kapelu, ale deska „The flood inside“ se nepovedla.

 

Čekat nějaký vývoj od instrumentálně rockových kapel (nazvěte si to třeba post rock), je tak trochu ošidné, stejně jako bazírovat na zavedených postupech, které zafungovaly před pár lety. V prvním případě se může stát, že šlápneme do kravského lejna na nesprávné cestě k evoluci a v případě druhém budeme brblat cosi o vykrádání sebe sama. Snad proto, že předchozí dvě desky představovaly v kariéře LDC hodně zásadní mety, zvolila tahle pětice cestu takovou polovičatou – vzala si od každého něco, polovinou alba navázala na instrumentální a gradující kompozice předešlých alb a druhou polovinou sáhla k běžným, zpívaným rockovým skladbám. Narovinu - nevadila by mi ani jedna cesta, kdyby každá z nich měla hlavu a patu a v každé jedné skladbě se něco dělo. Bohužel se neděje skoro nic.

 

Vokální skladby postrádají dobrý základ, když si odmyslíte (bohužel nikterak oslňující) zpěv Martina Fischera, zbude poměrně nudný fundament jalové rockovosti, který nejen že nepřináší zhola nic nového, ale ani nedrží dobrý standard, který bych u této kapely očekával. Jako silné místo lze s trochou tolerance označit ústřední motiv „Tell the end“, ale jinak je to zmar a marná snaha slepit zajímavou píseň, což se projevuje i v nadbytečném natahování kompozic, jejichž obsah by šel zkoncentrovat do dvoutřetinové délky. Tahle bezobsažná roztahanost je ostatně doménou i některých instrumentálních skladeb v tracklistu, taková „Welcome change“ je typickým příkladem, kdy se od konce páté minuty nastavuje řídká kaše stále dokola a vyškrtnout poslední dvě minuty by nebylo ani tak odvážné jako nezbytné.

 

Instrumentální polovina alba, zaklesnutá mezi tu zpívanou, funguje příjemně, ale srovnání s předchozími dvěma deskami nás vrhá na pole diplomacie, kde příkrá slova a jasně formulované myšlenky nemají místo. S podivem se něco zajímavého začíná dít až na samém chvostu nahrávky, konkrétně v osmé „Breaker“, v níž výborně funguje hlavní motiv snoubící kytary a samply v jeden lahodný celek a poprvé během poslechu mám dojem, že slyším staré dobré LDC. Nejdelší skladba desky, přesto fungující a poslouchatelná, u které se mi hlavou nehoní myšlenka, že mistr střihač odešel na kafe. Další výbornou skladbou je bonusová, elektronicko-rocková improvizace „Black hole“, i s ní lze prožít cosi jako pocit spokojenosti.

 

Celkově ale chválit nebudu, není co. Nepopírám, že hráčsky jsou členové LDC na vysoké úrovni a že snaha nahrát složité a technicky vypiplané album je cítit v každé minutě. Jenže k čemu dovednosti a snaha, když výsledek představuje šedivou kolekci fádnosti bez vnitřního náboje a dobrých nápadů, které – pokud se vyskytují – je třeba hledat s usilovností britského detektiva?! Poslechu nedopomáhá ani hodně zkomprimovaný a plochý zvuk, který patří ke smutným standardům dnešní doby.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 20.4.13 16:29odpovědět

Těmhle že předskakovali Sólstafir? Deska je nijaká, dost vaty, sem tam hezkej motiv... I já mám stejnej názor, průměr.

David Kasík / 20.4.13 11:56odpovědět

Souhlasím, v porovnání s předchozími počiny se bohužel jedná o smutný propadák... nuda, šeď, nuda

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky