Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Disonantní černouhelné umění Lorn mě doposud míjelo, nebo si to, jak s oblibou a narážkou na pokročilý věk občas zmiňuji, prostě nepamatuji. Což zamrzí už z prostého důvodu, že diskografie této italské kapely stojí za pozornost. Lorn si na blackmetalové disonanci zakládali a tu pak dle aktuální potřeby tvarovali. A také čím dál častěji posílali ven z urputné ulity, aby se provětrala a trochu nadechla. Na novince pak úplně zapomenete, že to kdysi bylo hlavně o ní. Ale o tom až níže. Lorn jsou tady s námi víc jak čtvrtstoletí. Na albu Towards the Abyss of Disease debutovali jako čtyřčlenná kapela, ale pak už se prezentovali jako duo + hosté, přičemž hlavní persona je Radok. Na druhém albu Subconscious Metamorphosis byl jeho parťákem Deadchrist, který to s ním táhnul už na debutu, aby se na třetím počinu Arrayed Claws hnuly ledy a k Radokovi se přidal bubeník Chimsicrin. Ten vydržel ještě na EPku Circles of the Usurpers, ale dál bych prostě Lorn bral jako Radokovo dítě s hosty, kteří jsou momentálně k mání. Dnes je to bubeník Gianni Pitzalis. Tolik k nějakému základnímu přehledu.

Nové album vychází znovu u krajanů I, Voidhanger Records, kteří musí mít zvláštní pachuť na patře, neboť na stejné lince sdružují velice podivné projekty. Někdy je to výhra, jindy se to zase nedá vydržet, ha. A Lorn tam ideálně zapadají. Je poučné se v rámci jejich diskografie vracet a všímat si, jak se měnil jejich sound a výraz celkově. Třináct let staré album Subconscious Metamorphosis bych s klidem pojmenoval jako jakýsi hrdý monolit, industrializovaný a natlakovaný polosvět, kam sice melodie mohou nahlédnout, ale o nich to není. Hnusně přitažlivý obal alba Arrayed Claws (2017) přináší jiný sound, důraz na černé disharmonické skřípání a pak čím dál častější prosvětlování černoty ambientními mezihrami. V čele je ale pořád urputnost a pocit stísněnosti.

Tento přístup novinka Searing Blood odmítá. Lorn se nachází jinde, i když se vzdáleně drží starých pravidel, jejich výklad je odlišný. Jestli se chceme znovu bavit o disonanci v black metalu, Lorn tomu celému dávají trochu jiný rozměr. Zvuk kapely se znovu výrazně posunul a změnil. Nové album je o spojení kontrastů. Na jednu stranu je hlubší, kdy zadnicí drhne jámu pekelnou, ale pak je také povolnější a odvážnější v otázce melodií, které se nakonec ukážou jako určující. Nazvat Searing Blood atmosférickou blackmetalovou deskou s občasnými blackgaze prvky není rozhodně mimo. Lorn zkrátka posouvají svůj zvuk a tentokrát je ten posun nejmarkantnější. Jestli se to podařilo je druhá věc.

Řekněme si jedno - tihle Italové nejsou zásadní ani přelomovou kapitolou jednoho stylu. V této pozici nejsou. Lorn zaujali způsobem, jakým uměli reagovat a poslat ven nový signál disonance. Pěkně desku za deskou. To je pro ně typické a nové album je novou reakcí, tentokrát však nečekanou. Lorn dosud přišli vždy s něčím jiným, přičemž se drželi nastavených pravidel. Vítězil nadějný start, pak samotný průzkum zvuku a pojetí celkově. Pak to všechno trochu vadne a potřeba se za každou cenu vracet chybí. A s novinkou se tento pocit dostavil dřív, než bych chtěl.

Searing Blood symbolizuje otevřený výstup z vakua. Éterem lítají nesčetné melodie a atmosférické vyhrávky, aby nechaly tu prvotní neústupnost v zapomnění. Za všechny promluví nejhlasitěji epická skladba Leuchtenburg. Je to poetická, svůdně se tvářící záležitost, ve které je ale pořád dost neklidu na to být v pozoru. Ale aby se zaryla pod kůži a dodala pocit jedinečnosti? To bohužel. Zajímavě se proměňuje, ale do hloubky se nejde. Problém vidím v tom, jak je naloženo s atmosférickou stránkou alba. Vše je přeplněné, rádoby pocitové, ale ve skutečnosti přehnané. Tahle emotivnost mě tahá za uši, všechny ty smyčce, samply, akustické chvilky. Je to takové příliš umělé... A to si bere svou daň.

Novinka je celkově kompozičně přehlednější, více friendly nahrávka. Skladby jako Gallows nebo Threshold's Tragedy jsou průvodci, u kterých to jde dobře poznat. Výsledek? Někam se míří, chvíli i s krásou sobě vlastní, ale potom se dostane dopředu ona předimenzovanost a je zle. Tady Lorn sáhli vedle. Nevadí, jakou cestou se vydali (i když bych byl radši, kdyby zůstali urputní), ale jak s ní naložili. Nové album Searing Blood mě nechává chladným, protože ty emoce přehrává, a to já nerad. Cením si změn a náhledu na vlastní tvorbu, ale bude třeba zapracovat na provedení.