Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Impressions

Lunatic SoulImpressions

Jirka D.7.2.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Panasonic SL-SX428 / Sennheiser HD202
VERDIKT: Další deska Lunatic Soul, kterou si rád poslechnu jako povedenou a dobrou, ale sílu a množství nápadů, jaké se Dudovi podařilo dostat na svůj debut, nenacházím.

Podle všeho se zdá, že studiový projekt Lunatic Soul jde Mariuszi Dudovi k duhu a svou vlastní realizaci mimo mantinely Riverside si vyloženě užívá. Jestli mezi vydáním prvního „černého“ alba a jeho „bílého“ následníka uplynuly téměř přesně dva roky, tak cesta ke třetí desce byla zkrácena na polovinu. Loni v říjnu vyšlo další album pocitů, nálad, dojmů a hudební fantasie ... jedním slovem Impressions. Jestli je tato deska oficiálně řazena ke svým dvěma předchůdkyním a hovoří-li se o trilogii, či dle tvrzení denního tisku stojí sama o sobě, nevím, soudě ovšem podle poslechu, Lunatic Soul se dál ubírá v hudební cestě, kterou započal v roce 2008. Snad až na drobné detaily.

 

Ony detaily stojí ovšem mimo rámec reality, striktních pravidel a norem, a stejně jako název desky mluví cosi o dojmech a náladách, tak i vnímání posluchačovo se bude odehrávat pouze v této rovině; jak taky u LS jinak. Asi málokoho, kdo se s touto hudbou setkal již dříve, překvapí plejáda nástrojů, která se objevuje v osmi nových skladbách novinkového alba – od těch klasických (elektrická i akustická kytara, bicí, basa), přes méně časté (flétna, perkuse, ukulele, klávesy, piáno), až po nezvyklé a v rockové muzice používané jen zřídka (zvonkohra, kalimba, guženg). K tomu přidejte nějaké ty efekty a samply, dva hostující muzikanty a plnou náruč hudebního kumštu a základní představu byste měli mít hotovou.

 

Pokud bych měl hovořit o nějaké změně čistě objektivního rázu, byl by to posun do hájenství více alternativních, méně rockových. Úvodní tři skladby jakoby svou lehkostí koketovaly s poslední deskou Radiohead, i když vrstvení zvukových ploch není tak složité a hudba se místy posouvá až k minimalistickému pojetí. Lehkost, ladnost, ale třeba taky nevýraznost budou možná slova, která vám při poslechu prolétnou hlavou. Jistý předěl přichází až v závěru třetího „dojmu“, ke kterému se skladba postupně propracovává, velmi opatrně přikládá do ohýnku atmosféry, a až ke svému konci graduje emočně i instrumentálně. Celkem zvláště potom působí skladba následná, která mi do celkového konceptu moc nezapadá. Měl-li bych ji k něčemu přirovnat, tak především díky zasněnému popěvku (který je ostatně výjimkou, deska je skoro výhradně čistě instrumentální záležitostí) slyším Neigeho jako vystřiženého z dívčího časopisu. Jinak ale album ubíhá vpřed dost poklidně, jako nejpřiléhavější slovo mě napadá „plyne“ ... a to vyrovnaně a oddechově, někde na pomezí mezi bděním a spánkem. Soustředí se na hru s tóny a s nástroji, maluje a skládá lehké hudební koláže a podněcuje především posluchačovu fantasii, která, bude-li chtít, má možnost se rozběhnout do volných polí hudební inspirace.

 

Té mé se nějak nechce, snad usnula, snad se vyčerpala při psaní tohoto textu, a tak výraznější oživení přináší až dvě zremixované písně obsažené na konci desky, které byly vybrány rovným dílem z předchozích dvou alb. Dudův zpěv jim sluší, přidává další, obohacující rozměr a při (možná hodně subjektivním) srovnání síly a hloubky Gravestone hill vs. Summerland pochopíte, proč mám podstatně raději „černou“ desku. Ta i nadále zůstává nepřekonaná. Tečka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky