Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lunatic Soul - Through Shaded Woods

Lunatic SoulThrough Shaded Woods

Jirka D.7.1.2021
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Mariusz Duda zarostl na horní i dolní polokouli hlavy, oblékl si zbytek od divadelní opony a s vizáží potulného mnicha zabloudil do lesa. Na nudli u nosu to ale tentokrát nevypadá, listí šustí pod nohama a všechno nepohodlí stihli producenti vyfénovat předem.

Projekt Lunatic Soul se už před časem přehoupl přes deset let své existence a docela dobře si vzpomínám, jaká to tehdy byla událost, když frontman polských Riverside vydal pod touto novou značkou první desku. Bylo to v roce 2008, deska byla černá, jmenovala se stejně jako projekt sám a byla těžká. Smutná, dojemná, tíživá a opravdu, opravdu dobrá. Dodnes ji mám moc rád a dodnes jsem přesvědčen, že tuto metu Mariusz Duda nikdy nepřekročil. Její bílé dvojče z roku 2010 bylo slabší a deska Impressions (2011) celkem nezáživná. Záblesk něčeho vyloženě povedeného byl opět cítit v roce 2014, kdy vyšlo čtvrté album Walking on a Flashlight Beam a pak jsem trochu ztratil nit. Následující dvě desky kolem mě propluly a vlastně bych ani nechtěl úplně přísahat, že tu doposud poslední (Under the Fragment Sky, 2018) jsem poslouchal vyloženě poctivě.  

 

Novinka nazvaná Through Shaded Woods na mě vyskočila při procházení nových kousků v katalogu KScope, kde se to hemží samými zajímavými jmény současné prog-rockové scény a kde hledat velmi často znamená neodcházet s prázdnou. Nové album Mariusze Dudy vlastně nejdřív zapůsobilo přes doprovodný vizuál, na kterém někdo musel docela hodně dlouho žhavit grafické editory a který minimálně pro mě balancuje na tenké hranici umění a kýče. Po pravdě mám trochu dojem, že už je to trochu za hranou a celková stylizace Mariusze Dudy jako lesního muže přefiltrovaného přes grafickou kartu počítače budí lehké rozpaky. Ale budiž, lze v tom spatřovat alespoň tu výhodu, že budete dopředu tušit, jakými cestami se bude deska tematicky ubírat a že důraz na folkovou stránku hudby bude tentokrát silnější. A na spravení chuti si vždycky můžete dát Kveldssanger od Ulver.

 

Mariusz Duda

 

Takže les. A folk. A akustické kytary. A šustění listí pod nohama (fakt tam je, na konci titulní skladby). Album otevírá na poměrně skočnou a rozvernou notu a dvojice skladeb Navvie a The Passage je svým nábojem úplně v nějakém jiném lese, než jak já znám lesy kolem naší dědiny. Ale proč ne, nemusí být všechno zahaleno v mlze a shnilé jehličí modřínů nemusí být to jediné, co se válí kolem. Z desky je naopak cítit bytostný optimismus, téměř až euforie a bylo-li toto záměrem, pak konstatujme úspěch. Poslech je svým způsobem rozverná pohodička a při pohledu na ten hnus za oknem (psáno pár dní před Vánocemi) nabývám dojmu, že něco takového do krve nutně potřebuju. V ten moment trochu přivírám oči nad tím, že disproporce mezi přírodní tematikou a silně vyžehlenou produkcí desky je docela velká. Ostatně ani nevím, proč mě to překvapuje - prog-rock v lese. Hlavně se neumazat.

 

I přes nosné téma tak vydatně podpořené vizuálem ale Duda jako lesní muž nefunguje pořád a na mnoha místech je slyšet, jak je mu v těch kulisách těsno. Vlastně už druhá, téměř devítiminutová skladba The Passage ve své druhé polovině dává folku vale a je mnohem víc prog-rocková, než bych si zpočátku byl ochoten připustit. A s postupujícím časem tuhle hranici album překračuje častěji a častěji, až úplně poslední skladba The Fountain nadopovaná klavírem o folku nemá ani tucha. V ten moment si říkám, jestli se ten koncept Mariuszi Dudovi lehce nerozplynul pod rukama, ale na druhou stranu je otázka, jestli na tom vlastně záleží. Jestli ten koncept není jen mediální chiméra, která jen málokdy reflektuje to, co je skryto uvnitř. Vezměte si třeba třetí a titulní skladbu - folk tam je, ale jen aby se neřeklo. Mnohem víc si zahrává s elektronikou, modulátorem hlasu a celkově je z toho opět cítit svobodný duch autorův víc než nějaký jeden jediný jednotící prvek. Což je vlastně dobře.

 

V důsledku není zas tak důležité, z jakého konce desku Through Shaded Woods uchopíte a jestli ji budete nazírat čistou folkovou optikou. Můžete, nemusíte. Z pohledu dosavadní tvorby Lunatic Soul nejde o žádný průšvih, ale ani o žádnou extra třídu. Album především ve svém závěru (poslední dvě skladby) lehce pospává a vyloženě silnými nápady šetří. Překážkou poslechu to rozhodně není, ostatně album je jako celek poslouchatelné vysloveně snadno. Což může být dobře. Anebo taky nemusí.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Zdeněk / 11.2.23 11:40odpovědět

Ta deska má opravdu zvláštní lesní atmosféru.....nevím proč ale připomíná mi období Jethro Tull a jejich Songs From the Wood a Heavy Horses

Sollozzo / 7.1.21 8:22odpovědět

Tahle deska není vyloženě špatná, jen mi na ní oproti starším albům chybí nějaký vrchol. Zejména Fractured a snad i Under the Fragmented Sky, které Jirku minuly, jich mají hned několik. Poctivě poslouchám a snažím se, aby mě lesní album chytlo, ale zatím kolem mě proplouvá...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky