Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Lychgate - Lychgate

LychgateLychgate

Sorgh26.9.2013
Zdroj: Promo CD
Posloucháno na: JVC MX-D302T
VERDIKT: Ne, nelynčujte mě prosím. Ale vidět v debutním albu projektu Lychgate něco víc než lehce nadprůměrnou blackovou desku po mně nechtějte. Kde se vlastně vzalo to nadšení, které na mě sálá ze všech stran? Co za tím vězí?

Koruna stromu Lychgate je teprve v rozpuku. První lístky se zazelenaly v loňském roce, od kdy se také datuje vznik projektu. Avšak muzikanti pod ním podepsaní již mají zjizvená předloktí staršího data, každý už má minimálně jedno angažmá za sebou, a to většinou v blackových, případně doomových kapelách. Bohatá minulost a kreativní touhy jsou tak bohatým podhoubím pro růst mladého stvolu Lychgate a měli by nabídnout záruku toho, že nepůjde o propadák. Ač se však snažím seč můžu, nenacházím nic natolik zásadního a převratného, abych myslel zcela nekriticky. Dobré album to je, ale nic víc. Eponymně nazvané album přináší pokrm hladovým vlkům, kteří dávají přednost temné atmosféře před kraválem válečného cyklónu.

 

Tady, ve skrytu lesních velikánů se za hysterického jekotu odehrává drama člověka, jemuž v posledním plánovaném životním kroku brání snad jen normálnem (promiňte ten výraz) působící a často až rockově znějící vibrace strun. Těm bych si odvážil přisoudit tu vlastnost alba, že působí originálním a novátorským dojmem. Ani zdaleka se neozývá standardní bzukot, ruce je nedrhnou, ale napínají čisté a rezonující linie, které často až přesluhují ve své snaze vyjádřit myšlenku a to působí nadmíru  zajímavým dojmem. Když je u toho doprovází pomale se odvalující rytmika, pocity jsou velmi zvláštní. Do opozice jim vycházejí vstříc plochy sporých pohybů, kdy jen odražená ozvěna evokuje jakýsi tušený pohyb. Tehdy se víc než na dynamicky ubíhající hudbu sází na pěšinu k hlubším zákoutím duše a jsme vyzývání k použití všech svých smyslů. Zdlouhavé a monotónní valy podepřené klávesovým pozadím tvoří svým snovým vyjádřením model rozvinutých fantazií. V některých momentech je to opravdu silné.  


S tím souvisí fakt, který jsem si musel s překvapením přiznat. A to ten, že jsem se po dlouhé době nechal oslovit dílem, které tolik sází na atmosféru vystavěnou pomocí kláves. Žánr melodické černoty již dlouho cíleně nevyhledávám, ale v tomto případě nelituji. Nejde o naivní a vlezlé melodie, kterých je přehršel a které celému stylu zkazili jméno. Lychgate tvoří temnou hudbu a nebojí se v rámci experimentu zabrousit až k doomovým bažinám. Směle tak ukazují cestu, kudy by se mohlo chvíli mašírovat. Ale jen samostatně nebo po malých skupinkách, přejíst se dá všeho. Minutové intro The Inception otevírající celou galerii zprvu nenaznačuje, že by se mohlo někde něco dít. Klasickou klávesovou předehru si umím představit v počátcích jakékoliv jiné komedie. Následující Resentment,  která již představuje směs blacku s hevíkovou přístupností a hravostí už opatrně ťuká na mozkovnu a naznačuje, že by snad stálo za to si vyndat palec z frňáku a zaposlouchat se hlouběji. Děj se slibně rozvíjí a já si nakonec vychutnávám celé hlavní pásmo.

Lychgate mají hodně společného se spolky drhnoucími depresivní black, jejich sebepoškození však naštěstí není tak urputné. Nebojí se zabrousit k prvkům klasického metalu a dávají na odiv svoji snahu vyprávět své poselství jinak než byvá většinovým zvykem. Celkový dojem z alba dlouho kolísal na hraně mojí nerozhodnosti, až jsem se nakonec zvolna a s úlevou převalil do hluboké tůně noční melancholie.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky