Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malepeste - Ex Nihilo

MalepesteEx Nihilo

Bhut20.10.2025
Zdroj: CD //promo od vydavatele
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Malepeste potřebují trošku benevolentnější přístup, zejména ze strany ostřílenějších milovníků žánru. Ti, kteří jej teprve objevují, najdou netradičně vyznívající kapelu.

Hledáte-li cestu do okultně laděného, řekněme až disonantního black metalu, a všechno, co na vás dosud z tohoto žánru vybaflo, bylo příliš hlubinně pojaté a zakořeněné v těžko uchopitelných, pochopitelných a vstřebatelných liniích, pak je tady kapela, která nabízí poněkud hladší a přístupnější cestu. Jsou to opravdu Malepeste, kteří se pyšní zajímavými atributy vzbuzujícími v hudebních kruzích pozitivní dojmy. Na mysli mám takové jednoduchosti a fakta, jako jsou: původ – Francie, žánr – black metal s inklinací k mysticismu, vydavatel – Les Acteurs de L’Ombre Productions.

 

Možná vám připadne, že tahle kapela je nová a tudíž dosud neznámá, ovšem pravdou zůstává, že novinka je jejich třetí řadovou deskou. Ta poslední vyšla v roce 2015 a možná si na ni někteří vzpomenete, protože ve své době nezněla vlastně vůbec špatně. Bylo to album Deliquescent Exaltation a celkem úspěšně zapadalo prachem – navzdory tomu, že bylo (a je) poměrně výživné a účinné. Jen to tahle kapela neměla ve světě magického blacku tak jednoduché.

 

Vnímám to tak, protože z těch skladeb cítím jistou jednoduchost, přímočarost a snahu o zapamatovatelnost, až skoro hitovost. To nemyslím vůbec zle ani nijak dehonestujícím způsobem. Prostě jen popisuji dojmy, které jsem z téhle kapely měl a vlastně mám stále, neboť i novinka Ex Nihilo volně navazuje na deset let starého předchůdce.

 

 

Houpavé kytary, naléhavý zpěv, zlověstná nálada a hrubé výpady střídající se se středním, volnějším tempem nechyběly tehdy a nechybí ani dnes. Je to model, který kapele sedí a jde jí vskutku dobře od ruky. Je to způsob vyjadřování, který má svébytný řád, přesto lze hovořit i o určité zaměnitelnosti. Můžeme totiž křížit podobně smýšlející kapely a dostaneme se k jakémusi instantnímu louhu, který logo Malepeste klidně snese.

 

No, a je to tu zas – zase to vypadá, že tu kapelu chci spíš potopit, než vystihnout její přednosti. Berte to s rezervou, prosím. Ale co z toho jasně plyne, jsem v podstatě odhalil už v první větě tohoto článku: jde o přístupnější formu okultního black metalu, ze které cítíte tajemno, zastřené momenty mající atributy roušky záhad a tajemství. Je v tom něco zednářského, jakýsi duch Aleistera Crowleyho. Ale pořád to nemá tu patřičnou hloubku nezměrné dekadence a nihilismem prostoupené agrese. Je to zkrátka ta „hodnější“ podoba a přístupnější metodika. Jak říkám, může to být ideální vstupní brána do světa této odnože black metalu. Skrze tyto lehčí krůčky se snadno dostanete k těm podivnějším a avantgardnějším skupinám. Malepeste jsou pevní ve své pozici a jejich oddanost filosofii, o níž skládají muziku, je uvěřitelná.

 

Tohle album potěší všechny, kteří hledají trochu netradiční pojetí black metalu s jemnou esencí právě onoho okultního koření. Jsou v tomto směru přijatelně prostí – v dobrém slova smyslu, pochopitelně. Má to jednoduchý vývoj, všechno funguje na první dobrou a není potřeba soustředěnějších ponorů, jakkoliv takové vnímání vždycky doporučuji. Jejich kondice je skvělá a průběh nahrávky nedrhne, ale příjemně plyne. Není to úprk divočinou, není to hloubavé pohupování, ale rozumně dlouhá exkurze a poutavá přednáška.

 

 

Má to svá jasná pozitiva. Jen pokud hledáte něco ponurejšího, komplikovanějšího nebo atmosféričtějšího – musíte jinam. Tenhle dojem skvěle reflektuje minulé split album s kapelou Dysylumn. Jejich společná nahrávka Ce Qui Fut, Ce Qui Est, Ce Qui Sera byla dokonalou ukázkou soudobé formy spirituálního black metalu. Malepeste ukázali přístupnou a jednoduchou formu, kdežto Dysylumn vás pohltili tajuplností, strachem nasládlou atmosférou – a prostě to album utrhli pro sebe. Nejsem zastáncem split alb, ale tohle doporučuji. Ono totiž ve výsledku má výbornou gradaci, která znamenitě vrcholí skladbami Dysylumn. Pecka. Ale to jsem odbočil někam, kam jsem nechtěl…

 

Nechci, aby to vyznělo, že Malepeste jsou nějakým okultním blackem „z wishe“, chudým příbuzným LIK (paralelu v kytarových motivech si lze přemostit a propojit), ale jsou opravdu tou přístupnější kapelou, která stojí u vstupu a příjemně nabádá neznalé návštěvníky k dalšímu objevování. I takových portýrů je třeba a jejich pozice je silná. Malepeste to umí – jen potřebují trošku benevolentnější přístup, zejména ze strany ostřílenějších milovníků žánru. Ti, kteří jej teprve objevují, najdou netradičně vyznívající kapelu, která jim laskavě a sympaticky podrží dlouhé vlasy během zvracení.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky