Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Malignant Tumour - Overdose & Overdrive

Malignant TumourOverdose & Overdrive

Sarapis27.10.2013
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: hi-fi Philips FWM154 + mp3 player Philips
VERDIKT: Chcete-li nasrat sousedy neúnosným randálem a zároveň ošoustat jejich dceru, Malignant Tumour jsou vám k službám i z desky.

[hlas Vladimíra Brabce] Malignant Tumour (dále MT), to je především smečka koncertní. Vyznačuje se častými útoky jak na území Česka, tak i v zahraničních zemích. Zpozorována byla rovněž v zámoří. Určití svědkové mohou potvrdit její výskyt v Kanadě. Průvodním jevem jejích útoků bývá zpravidla fenomén zvaný pogo. Jeho hlavními charakteristickými znaky je zvýšená prašnost, nadměrný výskyt poletujících vlasů a časté oděrky a hematomy na těle kořisti. Je paradoxem, že čím více oděrků, hematomů a utržených vlasů kořist utrpí, tím více chce zažít útok MT znovu. Ano, hlavně zažít, nikoli jen slyšet. Její pověst se šíří krajinou a kořist se stává stále nenasytnější, energie se pro ni stává drogou. Zkrátka, MT je smečka koncertní.

 

Z dokumentárního tónu se vraťme zpět na Echoes. Pokud bych si mohl dovolit drze zjednodušené a zobecňující rozdělení metalových kapel na albové a koncertní, tak už určitě tušíte, kam bych MT v takové jednoduché tabulce zařadil. Zatímco albové kapely hrají živě, aby prezentovaly nový materiál, tak koncertní bandy nahrávají alba, aby to na koncertech nebylo furt dokola. Věřím, že i v interním kalendáři koncertní kapely jsou data vystoupení označená červenějším odstínem, než datum nahrávání nového alba. Ale možná se mýlím - natáčení v německém Stage One studiu pod vedením Andyho Classena není všední záležitost. Po poslechu výsledku této ostravsko-německé spolupráce je ale jasné, že album bylo nahráno hlavně pro živou prezentaci a čekalo se jen na ni.

 

Pokud si jako posluchač uvědomíte tuto zásadní skutečnost, neměl by být s přímočarou a staromilskou hudbou MT žádný problém. Působivých a zajímavých nápadů na albu věru mnoho není. Důraz je kladen na tah na bránu, brzké a jednoduché zakotvení v paměti posluchače a na zvednutí hladiny adrenalinu v krvi. V posledním bodě nahrávka za živou prezentací logicky trochu pokulhává, ale nekompromisní zvuk z Classenovy dílny (který však donutí leckterého audiofila k odplivnutí) jí dodává nezanedbatelný žhavý odpich. Charakter nahrávky přímo vybízí k rozpoutání pořádné domácí alko-party nebo k rozpálení grilu a osolení věže na maximum. Spektrum jejího uplatnění spatřuji v podobných odstínech. Chcete-li nasrat sousedy neúnosným randálem a zároveň ošoustat jejich dceru, MT jsou vám k službám i z desky.

 

Co říci k jednotlivým skladbám... Nahrávka mě opět svádí k zobecňování. Přece jen schéma se moc nemění. Inspirace Motörhead je nepřeslechnutelná, jen kytary jsou vyhulenější a celkový zvuk kousavější, jinak struktura je stejně jednoduchá a riffy někdy ještě primitivnější. Máme tu dvě úvodní vypalovačky jaksepatří “Bucks & Roll” a titulní “Overdose and Overdrive”, které se jistě stanou (a možná už staly) koncertními jistotami. Je fajn, že MT do skladeb zapracovali i melodická sóla, která osvěžují jinak nadmíru přímočaré riffovačky. S nástupem “Drinkday” album zpomalí a motor trochu škytne. Další skladby jsou opět v rychlejším tempu a utvrzuji se v tom, že MT takové kvapíky jdou nejlépe (byť “baladická” “Stay Over Night” taky není k zahození). Mezi nejvýraznější hity bych zařadil také dvojici “Command to Headbang” a “A Great Turn of S.P.E.E.D.”, z nichž zejména druhá jmenovaná se v hlavě zabydluje s lehkostí obrázků nahých krasavic z internetu. Album uzavírá poklidná instrumentálka “Final Delirium”, která je úplným opakem toho, co se na album děje předchozích 35 minut. Záleží na každém, zda v ní vidí nějaký smysl, já osobně preferuji u alb podobného ražení (např. stylově skoro spřízněných Slováků Čad) jízdu od začátku do konce. Jak říkám, album není určeno k soustředěnému poslechu, ale minimálně k headbangingu v obýváku, takže outro může posoužit leda k posbírání zubů z podlahy a může se jet nanovo. Což vlastně taky není úplně od věci. Trénink před útokem musí být a bez odpočinku by to taky nešlo.

 

Zkrátka, Malignant Tumour je smečka koncertní.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 27.10.13 13:56odpovědět

Pro zvuk nahrávek jako je tato je škoda slin a plivat se nebude. Zajít si na koncert MT je fajn zážitek, pustit si ji jejich desku doma je naprostá chiméra a obdivuju všechny, kdo to svedou.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky