Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

[hlas Vladimíra Brabce] Malignant Tumour (dále MT), to je především smečka koncertní. Vyznačuje se častými útoky jak na území Česka, tak i v zahraničních zemích. Zpozorována byla rovněž v zámoří. Určití svědkové mohou potvrdit její výskyt v Kanadě. Průvodním jevem jejích útoků bývá zpravidla fenomén zvaný pogo. Jeho hlavními charakteristickými znaky je zvýšená prašnost, nadměrný výskyt poletujících vlasů a časté oděrky a hematomy na těle kořisti. Je paradoxem, že čím více oděrků, hematomů a utržených vlasů kořist utrpí, tím více chce zažít útok MT znovu. Ano, hlavně zažít, nikoli jen slyšet. Její pověst se šíří krajinou a kořist se stává stále nenasytnější, energie se pro ni stává drogou. Zkrátka, MT je smečka koncertní.

Z dokumentárního tónu se vraťme zpět na Echoes. Pokud bych si mohl dovolit drze zjednodušené a zobecňující rozdělení metalových kapel na albové a koncertní, tak už určitě tušíte, kam bych MT v takové jednoduché tabulce zařadil. Zatímco albové kapely hrají živě, aby prezentovaly nový materiál, tak koncertní bandy nahrávají alba, aby to na koncertech nebylo furt dokola. Věřím, že i v interním kalendáři koncertní kapely jsou data vystoupení označená červenějším odstínem, než datum nahrávání nového alba. Ale možná se mýlím - natáčení v německém Stage One studiu pod vedením Andyho Classena není všední záležitost. Po poslechu výsledku této ostravsko-německé spolupráce je ale jasné, že album bylo nahráno hlavně pro živou prezentaci a čekalo se jen na ni.

Pokud si jako posluchač uvědomíte tuto zásadní skutečnost, neměl by být s přímočarou a staromilskou hudbou MT žádný problém. Působivých a zajímavých nápadů na albu věru mnoho není. Důraz je kladen na tah na bránu, brzké a jednoduché zakotvení v paměti posluchače a na zvednutí hladiny adrenalinu v krvi. V posledním bodě nahrávka za živou prezentací logicky trochu pokulhává, ale nekompromisní zvuk z Classenovy dílny (který však donutí leckterého audiofila k odplivnutí) jí dodává nezanedbatelný žhavý odpich. Charakter nahrávky přímo vybízí k rozpoutání pořádné domácí alko-party nebo k rozpálení grilu a osolení věže na maximum. Spektrum jejího uplatnění spatřuji v podobných odstínech. Chcete-li nasrat sousedy neúnosným randálem a zároveň ošoustat jejich dceru, MT jsou vám k službám i z desky.

Co říci k jednotlivým skladbám... Nahrávka mě opět svádí k zobecňování. Přece jen schéma se moc nemění. Inspirace Motörhead je nepřeslechnutelná, jen kytary jsou vyhulenější a celkový zvuk kousavější, jinak struktura je stejně jednoduchá a riffy někdy ještě primitivnější. Máme tu dvě úvodní vypalovačky jaksepatří “Bucks & Roll” a titulní “Overdose and Overdrive”, které se jistě stanou (a možná už staly) koncertními jistotami. Je fajn, že MT do skladeb zapracovali i melodická sóla, která osvěžují jinak nadmíru přímočaré riffovačky. S nástupem “Drinkday” album zpomalí a motor trochu škytne. Další skladby jsou opět v rychlejším tempu a utvrzuji se v tom, že MT takové kvapíky jdou nejlépe (byť “baladická” “Stay Over Night” taky není k zahození). Mezi nejvýraznější hity bych zařadil také dvojici “Command to Headbang” a “A Great Turn of S.P.E.E.D.”, z nichž zejména druhá jmenovaná se v hlavě zabydluje s lehkostí obrázků nahých krasavic z internetu. Album uzavírá poklidná instrumentálka “Final Delirium”, která je úplným opakem toho, co se na album děje předchozích 35 minut. Záleží na každém, zda v ní vidí nějaký smysl, já osobně preferuji u alb podobného ražení (např. stylově skoro spřízněných Slováků Čad) jízdu od začátku do konce. Jak říkám, album není určeno k soustředěnému poslechu, ale minimálně k headbangingu v obýváku, takže outro může posoužit leda k posbírání zubů z podlahy a může se jet nanovo. Což vlastně taky není úplně od věci. Trénink před útokem musí být a bez odpočinku by to taky nešlo.

Zkrátka, Malignant Tumour je smečka koncertní.