|
|
||||||||||
Tak nějak dopředu jsem počítal s tím, že se recenze na zatím poslední album norských experimentátorů Manes ujme někdo povolanější, ale zatím se tak nestalo, proto jsem se rozhodl, že se o ni pokusím sám. Kapelu, která se drží spíše v pozadí známějších souborů, sice považuji za jednu ze svých oblíbených, ale kdybych tvrdil, že ji mám dokonale zmapovanou, zřejmě bych lhal. Vlastním dvě poslední nahrávky a jednu starší z jejich ještě black metalového období.
Norští nezmaři započali svou kariéru v roce 1993 jako jedna z dalších skupin holdující černému kovu, tolik v tehdejší době protěžovanému a úspěšnému. Pokud mohu soudit dle alba Under Ein Blodraud Maane, věnovali se tehdy jeho atmosféričtější podobě a myslím si, že už v oněch časech produkovali svým způsobem zajímavý a "jiný" pohled na tento styl. Kloubení syrového metalu s lehce netradičně využitými klávesami sem tam připomínal tvorbu raných Burzum a jindy zase působil docela neotřele. Tak či tak, toto album považuji za jedno z těch zajímavějších z konce minulého století ve zmíněném ranku.
V minulosti ještě pár okamžiků zůstanu, protože je třeba připomenout to hlavní. Tím je zásadní hudební přerod Manes, který se odehrál roku 2003, kdy kapela připravila dokonalý šok svým příznivcům nahrávkou Vilosophe. Na tomto počinu se již představují v úplně jiném světle, kdy se nejen oprostili od black metalu, ale dá se říct, že od metalu všeobecně. Vilosophe představuje Manes v experimentálním rozpoložení, kde má každý styl a každá myšlenka volnou cestu do jejich tvárných představ. Výsledkem je ojedinělá práce s kytarovou i elektronickou hudbou, s doteky odkudkoliv, dotažená do velmi chutné podoby.
Na jaře to bude již rok, kdy Manes vyšli ze studia s novou a očekávanou porcičkou, která dostala název How The World Came To An End. Je to již sice delší doba, a tak by bylo hloupé hovořit o horké novince, ale připomenutí tohoto skvostu si prostě nemohu odpustit. Jak patrno, na desku budu pět chválu, ale nebylo to od samého začátku tak jednoduché. V době, kdy jsem se k ní dostal, jsem byl silně ovlivněn předcházející Vilosophe, kterou jsem tak hltal, že přes to nejel vlak a další porci Manes jsem zpracovával s jistým neklidem a rozpolcením. Dalo by se říct, že mě ničím nezaujala, dalo by se natvrdo říct, že se mi přímo nelíbila. Proto bylo lepší se tím příliš nezabývat a nechat to uležet. Jak řekl, tak udělal a výsledek se "zaplaťmanes" dostavil. To bylo ve Slezsku radosti ... S delším časovým odstupem jsem do alba naplno pronikl a jen jsem si liboval v jeho delikatesních vibracích a objevování nových, skrytých míst. Musím se přiznat, že jsem How The World Came To An End posedlý, takže se obávám, aby vše nevyznělo jako prázdné tlachání s hlavou v oblacích, bez kontaktu s realitou. To ať si pak každý přebere po svém.
Bez sebemenších náznaků podobnosti, bych připomenul dvě nahrávky z minulosti, při kterých jsem měl téměř stejný pocit dokonalosti, naprosto čistého umění. Jsou jimi Tiamat a jejich A Deeper Kind Of Slumber z roku 1997 a Ulver se svým zpracováním díla Themes From William Blake´s ... Tyto zásadní poutavé experimenty zmiňuji zejména pro jejich jedinečnou sílu v překvapivosti a práci s úžasnou lehkostí v kloubení několika nemetalových stylů, v té době víceméně metalovými hudebníky. Ať už je to hypnotická atmo koláž vytvořená na základě vizí Johana Edlunda, či neotřelá temnota norských vlků, obě alba mají zvláštní dar úplného vtažení, až chorobné závislosti...
Ze směsi elektroniky, psychedelického rocku, trip hopu, hip hopu a kdo ví čeho ještě, mám u Manes po letech velmi podobné mrazení. Vše do sebe bez sebemenších škobrtnutí krásně zapadá a je úplně jedno jakým krokem k tomu došlo. Není třeba se zmiňovat o jednotlivých bodech alba, ale pokud v písních Come To Pass a The Cure-All zazní hip hop ve francouzštině a já se svým odmítavým postojem k tomutom hudebnímu stylu mluvím o nejlepších kouscích, zřejmě se něco dalšího zlomilo. Rozhodně to není materiál pro každého. Ti otevřenější už mají vše jistě probádáno, další kteří budou chtít ochutnat něco netradičního směle do toho a ostatní "kovomejkři" pro jistotu utíkejte hodně daleko.
Autor hodnotí:
Čtenáři hodnotí:
Tvoje hodnocení:
Ygnor / 21.5.15 17:42odpovědět
...vše bylo řečeno. Pozor však na ty co "Nobody Wants The Truth"
Label:Candlelight Records
Vydáno:Květen 2007
Žánr:experimental rock / trip hop
Th Cern Skei - kytara, klávesy
Eivind Vind - kytara
Torstein D. Parelius - baskytara
Asgeir Hatlen - zpěv
Tor Arne Helgesen - bicí
+ hosté
1. Deeprooted
2. Come To Pass
3. I Watch You Fall
4. A Cancer In Our Midst (Plague One)
5. Last Lights
6. Nobody Wants The Truth
7. My Journal Of Plague Years (Fuckmensch Warmensch)
8. The Cure-All
9. Transmigrant
10. Son Of Night Brother Of Sleep
Manes
Vilosophe
Manes
Be All End All
Manes
Slow Motion Death Sequence
Noctambulist
Atmospheres of Desolation
A Projection
Framework
Battalion
Underdogs
Pan.Thy.Monium
Khaooohs
Colosso
Rebirth
Prong
State of Emergency
The Algorithm
The Polymorphic Code
Neil Young & Crazy Horse
Toast
17. května vyjde páté řadové album pražských retropsychedeliků pojmenované Weird In A Weird Way. Křest proběhne 24.5. v Praze (Kasárna Karlín) a den n...
24.4.2024Psychedeličtí prog/blackers Hail Spirit Noir vydají 28. června u Agonia Records své páté dlouhohrající album, pojmenované Fossil Gardens. V současné c...
21.4.2024Pražské metalové vydavatelství a čím dál aktivnější nakladatelství MetalGate ohlašuje další knižní titul, kterým se na konci dubna stane kniha americk...
18.4.2024Hanging Garden streamují své live EP Citylight Sessions, které vychází u Agonia Records. Na koncert mrkněte na TOMHLE odkazu.
18.4.2024Ze svého nadcházejícího alba Cutting the Throat of God, které vyjde 14. června na Debemur Morti, zveřejnili Ulcerate nový singl To Flow Through Ashen ...
© ECHOES 2012, All Rights Reserved
Logo & web design by © Ondrej Hauser
Code by Ivosch
Runs on © iSys
Všechny články a recenze na stránkách echoes-zine.cz podléhají licenci Creative Commons
Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported.