Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manes - Vilosophe

ManesVilosophe

Sorgh24.10.2012
Zdroj: Mp 3 (192 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapitola Manes už je historií. Avšak výrazné nápisy zůstávají, jsou čitelné a aktuální. Neradno zapomenout.

Po výstižně kladném hodnocení alba How The World Came To An End norských improvizátorů Manes, které zhruba před rokem zplodil Victimer mi svědomí nedá, abych s podobnou náklonností nepřipomenul jejího významného předchůdce, kterým bylo roku 2003 album Vilosophe. Tím bude věnována zasloužená pozornost oběma deskám, které se rázně vymanily z příliš těsného sevření černěkovového kyrysu a rozevlátě odešly do kraje protkaného elektrickými dráty, transformátory a zvlhle melancholickým pohledem na svět.

 

Metamorfóza tělesa Manes je, myslím, jasně a podrobně přezkoumána ve Victimerově recenzi, proto zde nevidím místo pro plané máčení již jednou namočeného prádla a radši se přímo poohlédnu, co že nám Vilosophe vlastně sděluje. Už první přivonění může posluchače lehce přivést do stavu naprosté dezorientace v lepším případě, coma vigile budiž tou horší variantou. Zde se odehrává radikální proměna svinutého, černě zmalovaného kokonu v motýla chaotických barev, jehož křídla jako psychedelické palety dekadentních mistrů mámí psýchu nešťastníků do víru horečnatých snů. Od této chvíle již Manes nejsou tím, čím dosud byli, dosavadní slova ztrácejí na významu a je nutno otočit list a začít psát další kapitolu.


Dřív, než si uvědomím cokoliv jiného a co mě osloví hned zkraje poslechu, je jistá naléhavost, se kterou Manes útočí přímo na tenké struny lidské duše. Člověku se chce vstát a postavit znovu Špilberk či strhnout národ ke kulturní revoluci. Je to jako výzva po velkém činu. V jejím závěsu však kráčí jako stín vědoucí smutek. Smutek nad tím, že veškeré volání je stejně marné, po záchvěvu zkoprnělé tělo opět upadá do letargie a jen se v křesle hlouběji uhnízdí. Sklíčenost jako zlatá žíla prostupuje jednotlivými vrstvami hudby, tu se skoro ztrácí, aby po se po chvíli vynořila leskem desítek karátů. Vilosophe razantně obrací kormidlo od metalu do podobně minoritních vod těžko pochopitelných fúzí. Silnou roli na jevišti dostal temný trip hop, jemuž snad můžeme klást za vinu to pochmurno, které nás při poslechu tíží. Bubenický trůn zdárně kooperuje s automatickými techno rytmy a kolemjdoucí elektronika, ruchy a samply předvádějí to, co už je dávno jasné, že jejich kombinacím ne třeba se bránit. Takovým kompozicím a aranžím se běžná sestava kapely těžko kdy dopracuje. Není třeba se tedy sveřepě bránit moderním technologiím, protože v rozumné míře hudbu obohacují. 


Přes to všechno má na desce svůj důstojný podíl i kytary. Jejich vklad do díla narouboval chladnou energii na elektronický základ a na rozdíl od posledního produktu Manes je jím zde věnován velký prostor. Absolutní poblouznění přináší zpěv. Slova linoucí se jakoby odněkud z temných dálav vesmírů, snad pláč popletených andělů nebo žaloba Země za příkoří na ní páchané. Kdoví, jaký hlas by mohla mít naše planetka? Klidně takový, lkavý, chvíli žalující, jindy smířený a odpouštějící.

 Přemýšlet nám nic neudělá...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ygnor / 21.5.15 17:25odpovědět

...tady položili základy vesmíru. Jsem jenom bílý ďábel, černý plášť.

Milan "Bhut" Snopek / 7.11.12 10:48odpovědět

Netradiční klenot. Nodamnbrakes zabíjí !!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky