Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manimal - The Darkest Room

ManimalThe Darkest Room

Michal Z1.5.2009
Zdroj: mp3
VERDIKT: Protřelí posluchači budou často trpět okatým drancováním historie, méně znalí starých klasik si budou pobrukovat a podupávat. V rámci stylu naprostý průměr. Otázkou zůstává, zda Manimal pozvednou svoji tvorbu a nesklouznou směrem ke zbytečnosti vlastní existence.

Navázání vztahu s Manimal bylo tak přetěžké. S mírným odstupem a opakovaným zažíváním alba, přicházím prvotině „The Darkest Room“ švédských Manimal na chuť. Zprvu jsem opravdu cítil blok se tímto albem prokousávat a pokořit mix Europe a Stratovarius, mírně přihnojený power metalovými příměsemi.

 

Pojďme si tedy povědět, proč album nezatratit při prvním dotyku, ale připustit si jej k sobě do peřin a rozehrát s ním sbližovací hru. Zpočátku jsem nevěděl, jak si poradit s vokálem, balancoval jsem na pomezí láska – nenávist. Nakonec ho beru jako konglomerát – Kotipelto – Geoff Tate - Joey Tempest – Halford. Často mě to nemile tahá za uši, jak se Samuel Nyman pokouší vměstnat do svých jistě pečlivě studovaných vzorů. Pro celek alba vyhovuje hlavně variabilitou a schopností netrčet v jedné výrazové rovině. Stává se hlavním bodem všech skladeb.

 

Manimal operují ve vytěženém stylovém žlábku. Vymýšlet v něm něco nového je zcela nemožné. Zvláště pokud není odvaha jít do progrese. Zatím příliš kladů nezaznělo, ale není třeba se děsit, své ampule kvality si všichni heavy power melodici na „The Darkest Room“ najdou. S úvodem alba se naváží moderně drsně střižené kytary, které společně s vypravěčským tempestovským nádechem přecházejí v kování, již dávno překutého kusu kovu, ke kterému by po přidání vzácné přísady, vzniklo něco nového, kvalitnějšího. To se Manimal nedaří. Europe a Stratovarius zde číhají, střídání nálad a stavba skladby je předvídatelná jako Čunkovy lži. Manimal jsou schopní vybalancovat a vyvléknout se z klišé, stejně jako jmenovaný had, ale bez pocitu pachuti na patře.

 

Titulní song je skutečný pamlsek i pro otřelé uživatele klasického střihu metalu. Exploze riffů, vzletného vokálu, tuctovější sóla - marně na albu pohledáte zajímavější píseň, po vrcholu zpět na zem. Občas se vyrojí tuctovka svižnějšího rázu, industriální intro, nebo pošilhávání po krajanech Clawfinger. Rytmická sekce tvořená bratry plní svoji fachu poctivě, více k ní nemožno říci. Nelíbí se mi naprosto nestydatě vybrakované sólo z „Painkiller“ od Judas Priest a vokální notování v hájemství páně Halforda. Manimal tímhle mnoho nezískají, možná uloví několik méně proposlouchaných mladších ročníků, ale ty jim po prozření utečou k pramenům.

 

Druhá polovina alba začíná klidněji. Časem se opět navštíví šperkovnice Judas Priest. Inteligentní a vlastní podání svých vzorů schází. Velmi výjimečně Manimal pojmou klasiku moderně, po svém. V těchto chvílích cítím, že mají na víc. Konec je jeden z nejtrapnějších, který se mi letos dostal do uší a dává oprávněné obavy o budoucnost Manimal. Kapela vydala debut, na kterém odhaluje svoji nezralost. Podtrhuje neoriginálnost a nesoudržnost a slabých skladeb. Co je nejhorší, není hodná obhajovat přízeň posluchačů, kteří mají na výběr řadu povedenějších výtvorů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky