Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Manowar - The Lord of  Steel

ManowarThe Lord of Steel

Lyriel12.11.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Záchrana tvorby Manowar z posledních let se zrodila letos v červnu.

Jsou lidé, kteří je milují, ale i ti, kteří na ně hází špínu, kudy chodí. Obojí mne míjí a spíše procházím symbolickou zlatou střední cestou. Mám mnohem raději jejich tvorbu z devadesátých let, neboť po roce 2000 se jim to - dle mého názoru - začalo vymykat z rukou. Jenže po poslechu aktuálního alba The Lord of Steel nabývám dojmu, že Manowar do jisté míry zachraňují situaci. Byť mě počáteční píseň "The Lord of Steel" absolutně nenadchla, nenechala jsem se odradit, poctivě jsem doposlouchala celý song a počkala si na druhý, jehož poslech je o poznání příjemnější. Jedná se o skladbu "Manowarriors", která už má poměrně slušný odpich. Další v pořadí - "Born in a Grave" - zní také dobře. Následně pro mě přichází jedno z největších zklamání na tomto albu. Pomalé balady jsem od Manowaru neměla nikdy moc v lásce, byť některé jsou k poslechu. Ale drtivá většina mi s hlasem Erica prostě nesedí. Takovou pozici zastává na tomto albu "Righteous Glory". Možná je to pouhá hranice, která značí konec úvdoní části, která nepatří k tomu nejlepšímu. Nyní se ale dostávám do střední části nahrávky, která je na celém albu jednoznačně nejlepší.

 

Jakmile "Righteous Glory" dozní v dáli, valí se mi do uší "Touch The Sky", kterou bych označila jako počátek nejlepšího úseku. Samotná skladba pěkně šlape, nezaznívají v ní žádné trapné silácké kecy, kterých je víc než dost ve většině skladeb skupiny. Je to vskutku příjemná změna a nezlobila bych se, kdyby bylo takto propracované celé album. Ale to by nebyl Manowar. Další milé překvapení zlatého středu je "Black List". Nejdelší skladba, která se pro mě sluní na samém vrcholu alba. Následuje výbušnější "Expendable", která mě vrátila do starých dob té nejlepší tvorby skupiny. Pozici nejzajímavější skladba pro mě vyhrála věc nazvaná "El Gringo", ale právě tímto songem pro mě zlatý střed alba končí.

 

Nenápadná věc s názvem "Annihilation" se krčí někde při zemi a rovněž se mi nelíbí počáteční hrátky s hlasitostí zvuku, konkrétně u kytary. A ani příliš dlouhé výšky zpěváka ve mně nadšení nevyvolávají; působí to uječeně. Do závěru je zasazena píseň "Hail, Kill and Die", ale osobně bych jí posunula spíše na začátek nahrávky, kam by logicky zapadala, a závěr bych právě naopak ponechala v rychlejšímu tempu skladby "The Lord of Steel".

 

Přesto je deska The Lord of Steel značný posun vpřed oproti předchozím albům tohoto milénia. Ničeho výjimečného - i když jsem doufala - se ovšem nedočkáte.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Radek Martínek / 12.11.12 12:27odpovědět

Tak mě to už přestalo ladit. Líbilo se mi to ještě v dobách, kdy se u nich jednak odrážely stopy Black Sabbath a všechno řvalo jako stádo splašených trubek. Já to v tom už prostě nenacházím. Nové věci mi neznějí tím řvoucím nadšením bojovníků, kterým probíjí nástroje.

Milan "Bhut" Snopek / 12.11.12 10:31odpovědět

No teda... že bych se k nim po letech vrátil?.... Recenze mi nějak navnadila, hehe...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky