Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mar De Grises - Streams Inwards

Mar De GrisesStreams Inwards

Jirka D.4.10.2010
Zdroj: CD (# SOM 223)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Povedená deska vykutálené kapely z dalekého Chille, kterou si i nadále rezervují místo ve světové elitě progrssive doomu. Jistý příklon k trendovosti oproti předchozí desce budiž odpuštěn vzhledem k výbornému provedení a bezesporné kvalitě předloženého materiálu.

Mar De Grises je velmi nadějná chilská formace reprezentující progresivní doom, jejíž potemnělý metal přeletěl široširé oceány a zaujal nejednoho fandu i tady u nás, včetně mě. Pro našince se mohou jevit jako mírně exotická kapela z dalekých a neznámých zemí, ale tvorba této pětice muzikantů snese nejpřísnějších měřítek svého žánru a bez jakékoliv úlevy lze říct, že s touto partou je počítáno ve světové špičce. Do ní neomylně zamířili vydáním své druhé studiovky Draining The Waterheart, která vyšla v roce 2008 pod hlavičkou Fireboxu. Neotřelá kompozice všech osmi songů, dostatečně hutný zvuk a lehký nádech avantgardy jsou důvody, proč po desce sáhnu dosti často a její poslech si užívám od začátku až do konce.

 

Se samozřejmostí tomu vlastní jsem očekával vydání další ohlášené placky, která vyšla 30. srpna a nazvána byla Streams Inwards. Pirátská kopie byla na internetu, jak už je zvykem, v podstatě ihned, ale teprve dnes, kdy jsem si vyzvedl svůj zbrusu nový digipak, začínám mít uspokojivý a hřejivý pocit na duši. Trochu mě sice zklamalo jeho skromné provedení (čtyřpanelová záležitost s jednoduchým bookletem, kde se dočtete něco o pozadí nahrávky a k dispozici jsou tu i texty). Grafické zpracování je ovšem velice zajímavé a nanejvýš pěkné. Pro mě novou a zajímavou informací je změna labelu, přechod od již zmíněného Fireboxu k Season Of Mist (poslední Septic Flesh, Rotting Christ nebo třeba The Gathering). Tak se jdeme juknout, co nového nám tato změna přinesla.

 

Podíváme-li se na časy jednotlivých písní (a s jednou bonusovkou jich je dohromady devět), zjistíme jeden zásadní rozdíl oproti předchozímu albu: ty tam jsou dlouhé opusy, žádné osmiminutové kompozice známé z dřívějška; skladby se pohybují kolem pěti šesti minut, pouze poslední dvě (nepočítám-li bonus) dosahují hracího času kolem minut sedmi a něco. Tato zdánlivě bezvýznamná poznámka v sobě ale nese podstatně závažnější informaci týkající se hudby samotné. Od začátku poslechu je slyšet dost zásadní posun od hravosti a zajímavé, nenudivé složitosti Draining The Waterheart, k větší přímočarosti, plnosti a údernosti Streams Inwards. První tři skladby bych se nebál shrnout do jednoho pytle: jsou zcela jasné, čitelné, našlápnuté a vrhnou se na posluchače s naprosto hříšnou razancí, která jej usadí jisto jistě až na dno jeho pohodlného křesla. Jsou to jiní Mar De Grises, hodně se blížící Swallow The Sun, lze najít spoustu společných znaků od plné a neproniknutelné kytarové stěny, podobného zabarvení hlasu obou zpěváků nebo projasněného a v hodně vysokých sférách vesmíru položeného vyvrcholení písní (takového pseudorefrénu, řekl bych). S ohledem na posledně jmenované se mi hudba jeví jako skvělá a závratná. Škoda jen, že hned v první Starmaker se končí tak brzo, skoro ustřiženě, tam měli ještě chvilku pokračovat a nádherně započaté téma rozvinout. Po oddechovém intermezzu Spectral Ocean přichází slabší Sensing The New Orbit, u které postrádám silnější moment nebo výraznější nápad, který by mě zaujal. Catatonic North tvoří pro mě zvláštní předěl mezi skladbami předchozími a dvěma posledními. Tady opět vzpomenu svou prvotní zmínku o hracích dobách jednotlivých písní a délce přes sedm minut právě těchto dvou. Od prvních tónů Knotted Delirium poznávám typický zvuk Mar De Grises i úžasnou hravost, s jakou dokáží skládat materiál. Obě dohromady dávají patnáctiminutovou jízdu, opravdové delirium, skvělý trip, kterým vyplujeme z této desky. Kdo pamatuje úplný závěr Liturgie na Draining The Waterheart, ten mi musí dát zapravdu, že naprosto depresivní a zabijácké konce desek jsou jednou z domén této kapely. Nejinak je tomu i na Streams Inwards, závěrečný part drtí posluchače až neuvěřitelným způsobem, máte pocit, že se stěny přibližují a není úniku, už vám začínají praskat kosi v těle a celý mechanismus se zastaví až v poslední chvíli, když ztrácíte i poslední střípek naděje. Hudba přivádějící posluchače do transu... Poslední bonusovka je v podání Natalie Suazo, coby hosta kapely.

 

Celkově vzato bych album rozdělil na tři samostatné části (bonusový materiál vyjímaje). První tři skladby se výborně poslouchají, ať na nátlak labelu či z iniciativy kapely samotné vznikly hodně povedené a našlápnuté hitovky, které si nic nezadají se svými finskými protějšky od Swallow The Sun. Další trojice skladeb je méně výrazná, odehrává se v pomalejším tempu a i přes nesporné kvality v nich hitový potenciál není. No a třetí skupinou jsou poslední dvě písně. Tam jak kdyby Mar De Grises dostali povolenku si na konci desky zahrát to svoje, to co perfektně umí, co je baví, ale co se hůř prodává. Tam jsem ale nejvíc doma, tenhle zvuk se mi líbí, pro něj poslouchám právě Mar De Grises a ne něco jiného; a v blaženém zadoomání se nechávám strhávat...


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky