Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Maserati - Enter The Mirror

MaseratiEnter The Mirror

Jirka D.2.6.2020
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Po dlouhých letech čekání je výsledný pocit trochu rozpačitý, i když Maserati servírují přesně to, co lze od nich čekat.

Když bych to vzal čistě podle kadence nových nahrávek, ať už klasických long-play desek nebo i jiných formátů, byli Maserati v první dekádě nového tisíciletí mnohem aktivnější než v té druhé. Tři roky mezi velmi slušnými deskami Maserati VII (2012) a Rehumanizer (2015, naše recenze ZDE), byly aktuálně prodlouženy ještě o další dva, a pokud jsem si snad na začátku myslel, že delší prostor bude znamenat zásadně silnější výsledek, byl jsem na konci poněkud zklamán. Od kapely s tak unikátním zvukem jsem samozřejmě nečekal žádné dramatické posuny, ale to, že se mi deska začne tak brzo ztrácet v přemíře dalších, mě docela nepříjemně překvapilo.

 

Maserati band

 

Enter the Mirror je především deska s naprosto příšerným zvukem a pokud bych trochu neplaval ve znalostech úplných kapelních začátků, dovolil bych si napsat že s úplně nejpříšernějším zvukem vůbec. Nicméně minimálně z období u labelu Temporary Residence Limited, což je od roku 2007, jde o zatím největší průšvih a vůbec mě nenapadá nějaká rozumná odpověď na prostou otázku, proč někomu stálo zato se zvukem provést něco takového. Poslouchat podobnou produkci a například tak slyšitelně rozpadlý zvuk bicích je naprosté utrpení, a i když bych nikdy Maserati nepovažoval za kapelu určenou pro audiofily, jejich aktuální formu bych nedoporučoval ani běžnému a nenáročnému posluchači.

 

Přitom album začíná docela slibně skladbou 2020, která je takovou syntezátorovou pozvánkou na další vesmírný výlet s touhle kapelou - ničím neurazí, naladí a připomene, že Maserati jsou zpět.  Navíc přechod v následující A Warning in the Dark je beze sporu výborný a postupné budování jakési sci-fi atmosféry patří i díky modulovanému hlasu a postupnému rozjezdu dalších nástrojů k ochranným známkám kapely, díky kterým si je nespletete s nikým jiným. Bohužel už v závěru skladby začíná na posluchače doléhat zvuková destrukce, a to se do konce desky nejen nezlepší, ale naopak vystupňuje. Zkuste trochu víc napnout uši v úvodu Killing Time a zaposlouchat se do bicích, především tedy do úderů na činely (odkaz máte TADY).

 

Album pak plyne ve standardním duchu Maserati, z něhož se občas emancipuje zajímavý moment jako například naprosto skvěle hravá střední pasáž v Der Honig s totálně zboostrovanou kytarou, která docela dost připomíná zvuk kytary ZZ Top na albu Mescalero. Bohužel i tato hudební naděje je decimována přehnanou editací zvuku a doposlouchat zbytek docela nadějné skladby představuje zkoušku osobní odvahy. Jedná se vlastně o zcela obecný problém, kdy na sebe naráží snaha ocenit slušnou hudební produkci kapely a její naprosto neslušný zvukový rámec.

 

 

Vyzdvihnout je samozřejmě třeba nadále silný a osobitý rukopis kapely a její fantazii při tvorbě aranží, výběru efektů a syntezátorů, jejichž kombinací Maserati dokáží vystavět tak jedinečný zvuk - někde na pomezí rocku a elektroniky, která v jejich případě převažuje. Toto zůstalo v nezměněné míře a minimálně z tohoto pohledu je nová deska důstojnou pokračovatelkou těch předchozích. Když bych si odmyslel tu zvukovou tryznu, vlastně si umím představit, že bych si ji docela užíval. Stejně jako tu předchozí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky