Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pročítat se historií Massacre ze všeho nejvíc připomíná mexickou telenovelu a jestli někdo věří tomu, že o hudbu v tom všem jde až na prvním místě, ať se mi přihlásí. Na jejich příkladu je jasně vidět, že na trhu prodává značka a v případě vnitřních potyček jednotlivých členů a ex-členů je hlavní bitva o to, komu připadne. V případě těchto veteránů je vůbec s podivem, že značka vybudovaná prakticky jediným, nicméně výborným albem From Beyond z roku 1991 dosáhla takového věhlasu a přežila dokonce i druhou desku Promise, na níž je možné si úspěšně vylámat zuby i po neuvěřitelných šestadvaceti letech. Další vývoj kapely lze beze studu charakterizovat jako zmatek a návratové album Back from Beyond (2014) jako slabý odvar svého předchůdce, na nějž se odkazuje.

Dění v následujících letech pak mohlo imponovat fanouškům dobrodružných románů Alexandra Dumase, ale sledovat tyhle spory původních členů muselo být pro věrného fanouška utrpení. V roce 2017 Massacre X, pak přejmenování na Gods of Death a do toho soudní tahanice Kam Lee vs. Bill Andrews, z nichž v roce 2019 vzešel vítězně první jmenovaný. A byl to právě vokalista Kam Lee, který kolem sebe vystavěl prakticky fungl novou sestavu (překvapivě bez Ricka Rozze a Terry Butlera), v níž pouze basák Mike Borders pamatuje prapočátky Massacre v 80. letech. Ostatní čtyři členové, z nichž tři hrají na kytaru (sic!), jsou všudybylové neskutečného kalibru a seznam kapel, kde aktuálně hrají nebo historicky hráli, je delší než účet z Kauflandu. Pokud to z toho psaní úplně jasně nevyplývá, tak pro jistotu uvedu, že sestava na aktuální desce je úplně jiná než na desce předchozí. Průnik nula. Ale hlavu vzhůru!

Zcela upřímně ve mně tenhle nedůstojný chlív vyvolával jen pramalý zájem zabývat se novou deskou, nicméně jsem to zkusil a viděno z několikaměsíční perspektivy, nelituju. První překvapení vlastně přišlo dost záhy, protože hned úvodní poslech mi zahrál na nejcitlivější strunu. Ano, správě, zvuk. Nevím, co přesně jsem si stáhl, nevím, jaký přesně master se vyskytuje na tom kterém vydání, ale to, co jsem si stáhl, má plnou dynamiku. Vrátím se ještě k předchozí desce Back From Beyond a troufnu si zcela zodpovědně tvrdit, že její vlažné přijetí bylo a je do značné míry dáno jejím naprosto příšerným zvukem. Jeho plochost je natolik unavující, že vydržet poslouchat celých 45 minut a nemít z toho nutkání rozběhnout se hlavou proti zdi, je skoro nemožné. Schválně si všimněte, jak často se o nějaké desce píše, že její první polovina dobrý, ale pak začíná nudit a ve své druhé polovině ztrácí. Podle mě je to velmi často důsledek únavy z poslechu příliš komprimovaného a ořezaného zvuku.

Resurgence je v tomto ohledu pastva pro uši a vlastně mě ani tak moc nepřekvapilo, když jsem si zpětně dohledal, že od mixu dál měl zvuk ve svých rukou Dan Swanö. Budiž pochválen tenhle osvícený zvukař, který se nebojí jít proti většinovému přístupu a kvalitu klade na první místo! Je proto dvakrát škoda, že dát dohromady tolik kvality se nepodařilo i samotné kapele. Hudebně už to taková pastva není, byť bych si netroufl tvrdit, že jde o nějaký vyloženě průšvih. Jen jsem za těch několik měsíců poslouchání došel k závěru, že v první půlce docela dobrý, ale pak už tolik ne.

Rozjezd alba v podobě songů Eldritch Prophecy a Ruins of R’lyeh má docela grády a Kam Lee je přesvědčivý jako před třiceti lety (Edwin Webb promine, ale je to tak). Baví mě i Innsmouth Strain, byť střední pasáž zavání skladatelským tápáním a lehkou únavou. Baví mě The Whisperer in Darkness pro to nasazení a razanci, i když v důsledku je to už stokrát převyprávěný příběh, v tomto případě navíc s velmi zábavným videoklipem. Problém dalšího pokračovaní desky není v tom, že by byl špatný nebo nějak zásadně horší. Problém je v tom, že je stejný, příliš moc stejný. Jonny Petterson a Rogga Johansson se oba skladatelsky ujali pětice skladeb a oba si můžou podat ruce v tom, že nic velkolepého z nich nevypadlo. Oba mají svou šablonu, z nichž je mi díky větší přímočarosti bližší ta Johanssonova, ale ani to nic nemění na tom, že výsledek obou je slušný standard odkazující k dřevnímu death metalu s trochou moderního pozlátka. Nic víc.

Do tohoto kontextu docela zapadá i hráčská úroveň, která dle mého názoru kromě zdatného řemesla nenabízí nic navíc. Na albu nezavadíte o nějaké inspirativní sólo (snad s malou výjimkou Spawn of the Succubus), o zajímavou technickou finesu nebo nápad, který by ve vás zůstal. Massacre v této sestavě mají slušný groove, o tom se rozhodně nepřu a je to něco, co mě na nich vlastně docela baví. Jen mi to nepřijde dost na to, aby deska vyvolala něco víc než jen postesknutí si nad zašlými dobrými časy, z nichž lze vylovit hodně dlouhou řadu desek lepších o několik tříd. Resurgence je v mnoha ohledech album pouze do počtu, statusové a ať se to někomu líbí, nebo ne, nad průměr se sápe jen o fous.