Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Megadeth - Super Collider

MegadethSuper Collider

Michal Z13.10.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Thrashmetaloví veteráni odcházejí. Druhé album v řadě, kdy se opouští původní linie a ustupuje se pohodovému pojetí metalu. Z thrash metalových titánů se stali nudní glosátoři přežívající z minulosti. Mustaine je za uměleckou křižovatkou a doufám, že brzy narazí na další, která ho dovede do kvalitnějšího uměleckého období.

Mustaine stárne. Nestárne však směrem, kterým bych si přál já. Uvadá, nasazuje důchodcovské pantofle a zaopatřuje se do pohodlného příbytku bez strmých schodišť či zajímavých, odvážně obložených stěn. Interiér jeho současného obydlí je lehký a stroze vzdušný, nečekejte žádné mohutné těžké kovové doplňky. Prosté, chladně strohé hotelové bydlení, kde necítíte teplo domova a nelze se v něm zabydlet a cítit se jako doma. V roce 2009 jsem s albem „Endgame“ jásal a vyhlížel další silné album, v roce 2011 jsem na album "13" vytahoval varovný prst pro jeho rozvolněné tempo a opuštění ambice být thrashovým souborem. „Super Collider“ bude jistě znamenat srážku mnohého. Předpokládám srážku zarytých zastánců s odpůrci souboru, i těch, kteří si přejí agresivnější hudbu a těch, kteří se nesmíří s ústupem pod jinou stylovou střechu. Megadeth prodělávají vývojovou změnu, ale obávám se, že jde o nezastavitelné odumírání.

 

„Super Collider“ je znavené album hudebníka, který už metal v podstatě hraje jen proto, že musí a je mu existenčním okovem. Mnoho bezejmenných spolků nahrává invenčnější alba než samotný Dave, a proto křičím: dravé mládí vpřed, vyčerpaní umělci do pozadí! Mustaine ze svojí obchodní značky Megadeth momentálně dělá instituci žijící už jen ze své dávné minulosti, kdy stvořil nejedno zásadní album. Jakoby se chtěl pouze novými alby připomínat a zůstat v povědomí. Silnější ambice pohledat je nadlidská dřina. Agresivnější tvář hudby zcela ochrnula a pustila jemnější mimiku k dominanci nad celkem. Loňské hostování u Spitzových Red Lamb bylo pravděpodobně posledním Mustaineovým thrashmetalovým výkřikem.

 

Za uměleckou odvahu a snahu o posun bych jako obvykle tahal plusové body. Ovšem u Mustainea tomu tak ze závažných důvodů býti nemůže. Mustaine nezastaví přibývající léta a stejně tak měnící se chutě na tvořenou hudbu. Zní mi však jako vlastní kopie beze šťávy. Ostatně takových letitých souborů je značné množství. Jako plus alba tahám umírněný hlasový projev páně vokalisty, který nejvíce využívá procítěný mluvozpěv ve vyprávěcí rétorice a na typické kníkání se sebekriticky vykašlal. Zásadní problém nové šablony Megadeth, která skladbám vládne, je její nekonfliktnost a až nudná hodnost, hraničící s fádností často se opakujícími motivy. Skladby se slévají do nelibého unifikovaného bloku. Kdo by to byl řekl, že jednou z nejdravějších skladeb na albu Megadeth bude cover od Thin Lizzy?! Neobvykle často nabírám dojem, že poslouchám jednoduché zpívánky Kiss nebo nepovedené pokračování alba „Risk“.

 

Úplní břídilové současní Megadeth nejsou, to by jim léta v byznysu neměla dovolit. Dave a spol. přeci jen na chvíli v „Dance In The Rain“ nalézají thrashové brusivo a dramatický náboj, které jsou v doposud nudném příboji prvním záchytným bodem pro posluchače. Se skladbou vypomáhal David Draiman (Disturbed) a kdo nevěří, ať tam běží a přesvědčí se, že generál Mustaine si nechal poradit. Ale další thrashmetalové lamače vln aktuální tvorba Megadeth míjí, jako turistické lodě Somálské břehy. Byť se o to snaží třeba v „Built For War“. Druhou pozornosti hodnou záležitostí alba, je country napuštěná skladba „The Blackest Crow“. Další americká thrashová legenda, která se uklání k domovskému folklóru. Naštěstí ho umně zakomponovali do vlastní výbušné šablony a musím uznat, že má pozornost je probuzena, leč naposledy. Proklatě málo na to, abych toužil nahrávku vlastnit ve fyzické podobě a mazlit se s ní jako s jinými černými kulatými kráskami.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

-krusty- / 13.10.13 17:24odpovědět

MEGADETH nemám rád a když jsem slyšel titulní flák, jenom jsem se ujistil :-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky