Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Meshuggah - Immutable

MeshuggahImmutable

Jirka D.24.5.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Nekompromisní matematický diktát.

Na metalové encyklopedii v této chvíli visí zatím jedna jediná recenze nové desky Immutable, a to s hodnocením 37 %. Docela zajímavý obrázek pak nabízí průměrná hodnocení všech ostatních dlouhohrajících desek, kterých Meshuggah stihli mezi lety 1991 až 2016 vydat devět, přičemž maximálního počtu bobříků 86 % dosahuje hned debutní záchvat vzteku Contradictions Collapse a naopak minimálních 29 % dostala nasoleno deska Nothing MMVI, jak název napovídá z roku 2006. Proč o tom píšu? Především z toho důvodu, že všechny tyhle statistiky, žebříčky a hodnocení mohou sloužit jako zajímavé vodítko, ale v konečném důsledku jsou k ničemu a vždycky, pokud jde o finální hodnocení, to bude na vás a na nikom jiném. V muzice, v životě, v hospodě u piva. Tedy pokud nepatříte mezi snadno zblbnutelné jedince, což doufám že nikoliv.

 

Druhou ošemetnou věcí v těchto srovnáních je pak to, že hodnotící škála je jen jedna, zatímco kapela mohla projít řadou různých období s různým hudebním projevem a současně škála fanoušků může sahat od starých veteránů po mladé nadšence. Těžko můžeme srovnávat Destroy, Erase, Improve (1995) s deskou Koloss (2012) a fanouška, který k Meshuggah přišel v polovině devadesátek s tím, který kapelu objevil třeba s albem ObZen (2008). Za mě proto řeknu hlavně tolik, že nemám jednoznačného favorita a stejně jako občas dostat chuť vytřepat si palici u Cotradictions Collapse, tak občas mi sedne právě ObZen a nebo moje hodně oblíbená Catch Thirtythree (2005), která mě dlouhodobě baví asi nejvíc.

 

Meshuggah band

 

Z tohoto pohledu beru novinku Immutable jako lehké nakročení do mírně odlišné cesty, kterou hodnotit se vší vážností půjde až s odstupem času. Čistě z krátkodobého pohledu mě ale nový směr baví a baví mě určitě víc než předchozí deska The Violent Sleep of Reason, která určitě nebyla špatná, ale stejně tak jsem nenašel žádný důvod, proč by měla být vyloženě dobrá.

 

Co je tedy na novince natolik provokativního, že první recenzí na metalové encyklopedii slízla tak podprůměrné hodnocení? Z mého pohledu to není nic převratného. Meshuggah zjednodušili, ubrali na monumentálnosti, ohlodali kosti svého hudebního kumštu a servírují nekompromisní, repetitivní, matematický diktát. Současně s tím položili těžiště na rytmiku, kterou vytáhli, zdůraznili, zvukově ošetřili s maximální péčí a zamotali s nadsázkou do nekonečných smyček, které má posluchač možnost vyloženě počítat společně s kapelou. Zkuste hned úvodní song Broken Cog, který je postavený na minimalistickém ale tvrdě přiznaném motivu bicích, které velmi opatrně doplňují kytary buďto riffující nenápadný rytmus nebo ladící do lehké atmosféry. A k tomu velmi decentní vokál, téměř šeptaný, zdaleka ne tak nervní, jak bývalo zvykem. Řekl bych, že hned u tohoto songu se bude lámat chleba a pokud si někdo lebedí ve starých deskách z počátku kariéry, nebo naopak miluje naprosto nekompromisní balvan v podobě Koloss, bude tentokrát minimálně zmaten.

 

Jenže i tenhle přístup má podle mého soudu svůj povab a zdaleka si nemyslím, že by to byl výsledek tvůrčí unavenosti, jak jsem četl kdesi na internetu. Do hlavy kapele samozřejmě nevidím, ale celé to na mě dělá dojem přísně promyšlené rafinovanosti založené na minimalismu (na poměry Meshuggah) a již zmíněné repetici, která v konečném důsledku dokáže v hlavě vyvolat podobné stavy, jako chaotický styl známý z dřívějška. Zajímavým způsobem byl tomuto přístupu uzpůsoben zvuk nahrávky, který jednak hraje mnohem víc odspoda a ve středech, zatímco výšky jsou upozaděné a poněkud zamlžené. Současně kytary mají mnohem hlubší projev a celkově nebyla nahrávka tak zásadním způsobem zesílena v post-produkci, takže hraje tišeji, ale rovněž i kultivovaněji. Rozhodně tím nechci říct, že Meshuggah jsou novým přírůstkem v audiofilním světě, ale oproti předchozím deskám jde o krok zajímavým směrem a rozhodně se nebojte poslech Immutable zesílit.

 

 

Mezi slabiny desky si troufnu zařadit její délku při třinácti skladbách dosahuje slabých 67 minut a zatím jsem se nezbavil pocitu, že některé její části by zasluhovaly omlazovací sestřih. Především některé pasáže poměrně dlouhé instrumentálky They Move Below, závěrečná Past Tensenebo na můj vkus téměř až zbytečná Black Cathedral poskytují celkem snadnou munici všem, kteří mají na jazyku slova o unavenosti kapely a slabém albu, které když srovnáte třeba se zmíněným Koloss, můžete snadno dojít k podobnému závěru. Osobně jsem přesvědčen, že by to ale byla nemístná zkratka a že kouzlo Immutable je jinde a podobného srovnání si nezasluhuje. Obloukem se tím vracím někde na začátek, kde jsem psal něco v tom smyslu, že plného docenění album dojde až s odstupem času, i když ani to nemusí být nabeton a pro mnohé bude jedním ze slabších alb Meshuggah. V podstatě nemám problém tomuto názoru porozumět, byť pro mě osobně je Immutable dobře poslouchatelná deska a především dobrá sonda do kuchyně kapely, protože s tak otevřenými kartami Meshuggah ještě nehráli.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 24.5.22 13:56odpovědět

Byť jsem Meshu objevil s Destroy, Erase, Improve, nejraději mám EP I, Immutable poslouchám prakticky každý den a pořád se ho nemůžu nabažit. Neřeším, zda je deska přístupná/nepřístupná, složitá/jednoduchá... Baví mě a to mi ke štěstí stačí. Poslouchám ji z CD i na cestách v mp3 a všude dobrý.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky