Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
MindThorN - Eat My Hell

MindThorNEat My Hell

Bhut20.6.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) //promo od kapely
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Zprvu tvrdý oříšek s hutnou skořápkou nabízí pestré jádro, které dokáže pohltit a fascinovat.

Kapela/projekt Mindthorn je element, který na Echoes má svůj prakticky pravidelný prostor. Vždy, když vyjde nová nahrávka, máte tu drobný rozbor. Proto se výmluvně odkážu na starší psaní, kde jsou jisté dílky a tvůrčí myšlenky řečeny. A pokud nechcete projíždět čtyři starší recenze (a dva reporty navrch), tak snad jen ve stručnosti si připomeňme, že od roku 2015 je Mindthorn jednočlenný projekt a ventilační vývod páně Darkpriesta, který dává novinku opět volně k dispozici ke stažení i poslechu. Je to upřímný člověk, který svůj emoční přetlak tiskne do hudebních nápadů, které si dělá po svém. Nejde jednoznačně určit žánr, ačkoliv dnes můžeme více hovořit o deathmetalové nahrávce. Nuže přejděme k meritu věci.

 

Nové dílo se jmenuje Eat My Hell a je to nejchmurnější položka v diskografii Mindthorn. To píšu hned z kraje, protože ta těžkost na mě dýchla vlastně okamžitě. Určitě si hned pomyslíte, že je to přece dáno tím hutným zvukem, který skladby mají. Ano, ten zvuk je hutný ve smyslu těžké deky, kterou na vás autor vrhne bez zbytečných otázek, zda ji chcete nebo ne. Prostě tu je, aby lépe vynikla podstata chmurnější nálady, kterou dílo oplývá. Dopomáhá tomu jednoznačně baskytara, která má výraznější tvář než kdy dřív a i její barva je taková… no monstróznější. Ve smyslu monstra, které se z ní stalo. Takový dravec, co svým ostrým pohledem vyhledává oběť, ze které by mohl žít dalších pár dní. Na ruku si tahle položka jde i s druhým strunným nástrojem, kterým je kytara, jejíž aktuální výraz trochu pokukuje po novější vlně death metalu, který se dost odráží v až djentových loužích. Mno, můžeme zatím vším hledat Meshuggah, ale spíše jen pro určité vymezení nějakého soundu, abychom si udělali představu.

 

Co naopak z minula zůstává, je vokální členitost, což je prvek, který je vlastně charakteristický pro tuhle kapelu. Stejně tak velmi pestrá práce s jednotlivými skladbami, které v sobě ukrývají celou řadu nápadů, zvratů a výjimečných gradací a dalších báječných podnětů k opakovanému poslechu. To jsou totiž asi hlavní taháky, které si oblíbíte a budou vás lákat zpět. On totiž první poslech není úplně snadný a nebojím se říct i příjemný. Z desky je cítit určitá nervozita, kterou autor podtrhl několika disharmonickými větami v určitých úsecích vybraných skladeb. Já jsem po prvním náslechu byl takový poničený a nejistý. Zároveň mě k albu lákala neurčitá fascinace a tužba, která nakonec dopomohla celý děj lépe přijmout, prožít v jednotlivých fázích, a nakonec se mu plně oddat.

 

 

Padlo tu slůvko fascinace, které jsem nezvolil zcela náhodně. Mrkněte se pro začátek na obal desky. Hmm, měsíc a co má být? Jenže, není to právě ten záhadný nepřiznaný hybatel fascinace? Není to právě TO těleso, které k sobě v době své noční vlády spolehlivě připoutá zrak de facto v jakékoliv fázi odkrytí své takřka nedobytné tváře? Ten obal je prostý, jednoduchý a tvoří zajímavý kontrast s hudbou, která je naopak poměrně komplikovaná, složitější, atmosférická, a přesto stejně tajemná a svůdná. No a za další v tom vidím jasnou vazbu na tvorbu starší – majstrštyk Black Shine Of The Gloom pt. I, což je nahrávka, která v mých uších neustále zraje a věnuji se jí vlastně naprosto pravidelně a plně odevzdaně. Avšak vizuální podobenství lze plně připsat spíše druhému dílu zmíněného titulu. Vazba na starší tvorbu se ukazuje i v jiných místech. Třeba u textu skladby Immurement se setkáváme se stejným motivem, který jsme slyšeli právě už na výše zmíněné starší nahrávce. Jemná, nepatrná, leč dokonalá vazba, která tvoří další nit, jež je provázána s celou tvorbou kapely. Jakožto ostatně veškeré nahrávky jsou k sobě nějakým způsobem přimknuté. Možná to tam vidím sám, ale prostě to tam je.

 

Eat My Hell je kousek, který si s vámi rád pohraje, pokud se mu jen trochu otevřete. Nevěřím, že někoho nechá v klidu třeba taková Purpose. A to teď nemyslím její divoký nástup, ale právě to magické zvolnění, které se obrátí v báječně gradující pasáž s opakujícím se veršem. Nejinak tomu je třeba hned v úvodní věci Nihil, jejíž pozvolný nástup je fakt pohlcující věc, která má perfektní moc, aby posluchače vtáhla do děje a zájmu o následující dění. Fakt není potřeba nějaké bombastické symfonické grandiozní intro, stačí řemeslně výtečná hra s pozvolným stupňováním vážnosti atmosféry. Třeba jako tomu kdysi bylo u skladby Angel od Massive Attack, což pořád nějak podvědomě vnímám jako jakýsi prototyp podobného počínání a u dosti kapel si jsem takřka jist okopírováním. Nicméně toto není přímo případ Mindthorn. Tenhle projekt nejsem schopen připodobnit k jedné konkrétní kapele, pouze v určitých pasážích a momentech si třeba vzpomenu na někoho zvučnějšího (třebas momenty, kdy zpěvák z divokého chrlení slov přejde v smích, mi připomínají Slipknot na desce Iowa), ale spíše v dobrém slova smyslu, než abych si řekl, jo, tohle hráli už ti a ti. Od toho tu jsou jinačí odborníci.

 

Mindthorn pořád zůstává náležitě jedinečným úkazem. Objevuje se nečekaně, avšak o to okázaleji předvede svůj um a ryzí charakter. Jasně, není to ten správný odraz autorovy mysli, přeci jen jde o zrcadlení té tmavší podstaty, ale tohle je důkaz, že i zlo dokáže být fascinující. Tím se tak trochu vracím o pár odstavců výš, kde se o fascinaci hovořilo. Tenhle ventilační projekt je výtečnou terapií nejen pro hlavu autorovu, ale vlastně i pro naši. Zkuste se do toho dění ponořit. Detailů a skrytých půvabů je tam na objevování fakt dost a rád si o nich s někým poklábosím. Ať tu kapelu taky chválí někdo jinej než já. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 31.5.16 16:04

:D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky