Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Moonspell - Alpha Noir / Omega White

MoonspellAlpha Noir / Omega White

Ruadek10.5.2012
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Slabé dvojalbum, od kterého jsem čekal posun někam dál a nestalo se tak. Zůstane zvláštní pocit ze skupiny, která kdysi vévodila stylu a určovala, kam se celé soukolí pohne. Oba dva disky bych pokrátil na polovinu, smíchal dohromady, dal tomu koule experimentálních hrátek z doby minulé a pustil do světa. V těchto pánech je toho ještě stále dost, ale nějak se tomu nechce ven a kdy už to vydají, je to nesmyslně naředěné.

Jak zvláštní pocit to je, slyšet Moonspell model 2012. Portugalskou smečku, hrající temný metal už od svého počátku. Jak zvláštní to je pocit, slyšet jejich hudbu, která už skoro úplně opustila to, čím byla specifická ve svých počátcích. Ačkoli Fernando se dá poznat na sto honů a nabroušená kytarová hra je stále čitelná, je to jiné. Časy pokročily, Moonspell od doby Under The Moonspell ušli velký kus cesty. Prošli mnoha metamorfózami, uskutečnili výraznou zvukovou alchymii. Křest novým zvukem z nich vytvořil gotickou bandu, dýchající na krk mainstreamu. Postupné šero a temno je vrátilo do polohy temnější, než kdykoli předtím. Dark metal, který tato banda vyznává už několik let, je v jejich poloze zajímavou alternativou. Aktuální dvojdisk je dalším krokem dál, další tváří stejné bestie. Otázkou je, zda stojí za to ji i tentokrát slyšet.

 

 

Nový dvojdisk není lehké naposlouchat. Nejste si jistí, zda ta krev, která teče z disku, má stejnou krevní skupinu jako ta vaše. Temná placka dávkuje přesně to, na co je posluchač Moonspell zvyklý už několik let. Světlá placka na to jde jinak a zapojuje do hry elementy, jaké jsme tu ještě neměli. Elementy až příliš jasné a čitelné, abychom tomu uvěřili. Až příliš jednoduché a hitové, na hony vzdálené promakaným experimentům, jako byly zlomové desky Sin / Pecado nebo The Butterfly Effect. Temná polovina se trochu vrací k údernému temnému metalu, na jaký najeli Moonspell na albu The Antidote. Bublající basa, občasné atmosférické klávesy, bicí a řev odněkud z mlhy. Temná strana byla od začátku pro mé uši příliš sterilní, příliš očekávaným pokračováním Night Eternal a Memorial. Další porce temných hrátek na honěnou mezi kmeny stromů, mokvajícím hnusem, podmáčenou hlínou a nedalekým hřbitovem s podzemní kobkou. Každopádně jak první placka pokračuje, baví mne jejich písně víc a víc. Úžasné sólo na kytaru se zdvojením v Grandstand a jemná akustika. Sine Missione je epická, brutální temné riffy, co postupně udusávají čerstvou hlínu okolo. A není potřeba zpěvu, vše je rečeno sílou projevu.

 

 

Omega White je hitová, opravdu se podobá Sisters Of Mercy. Jako odkaz na Type O Negative na mě moc nefunguje, ale dejme tomu. Hitovka White Skies na mne spíše trochu působí jako Poisonblack (důrazem a stylem skladby), velký a jasný refrén, žádné komplikované vyjadřování. Ze světlé placky mám trochu smutnější pocit toho, že vím, jaké perly kluci dělali v dobách Sin / Pecado. Protože tady se chtělo jít konečně jinam, tak jako už mnohokrát v minulosti. Už se ale neexperimentuje, vyzpívá se refrén v doprovodu hostující dámy a jako podkres předou jednoduché kytarové riffy. Jasně, a jsou tu klávesy. Občasná invence zlehka zavane, melodické je to možná až příliš, mnohdy to zavání podbízivostí. V mé sbírce se dodnes hrdě vyjímá klenot s názvem Live In Lisbon. Zde tito pánové předvádějí své skadby z období Irreligious a Wolfheart akusticky. Tento živáček, nikdy nevydaný oficiálně, hravě spolkne celou placku s názvem Omega White. I ten považuji za jistou světlejší stránku Moonspell, ovšem s takovou mírou invece, jakou dnes skupina už zcela postrádá. A to je setsakra škoda. Omega White je hitová, jednoduchá, písničková forma Moonspell. Její protiklad v temných barvách je temný, nepřináší zcela nic nového a má celkem povedenou poslední hrstku skladeb. Na tolik materiálu, že se musel vtěsnat na dva disky, dost nevalný poslech. Prostříhat, seskupit k sobě a dát tomu nový ksicht. Pak by to byla slušná řadovka, takhle to je únavný celek, ze kterého si upřímně ani po deseti posleších nepamatuji víc než několik melodických linek. A to je na toto jméno docela slabota.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky