Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédské duo Mortuus zastírá tajemný opar, doprovází uznání hudebních publicistů i metalových příznivců. Nicméně se o něm nemluví v takovém měřítku, kolik by si zasloužilo. Za bezmála dvě dekády existence vydalo tři dlouhohrající alba včetně aktuálního Diablerie, jedno EP a dvě nevšední split alba. Je to hodně nebo málo?

Oba pánové jsou velice pilnými muzikanty, neštítícími se hranic jak hudebních tak geografických. Zejména jméno Johannes Kvarnbrink, jinak též známého jako Tehôm, musí znát každý fanda blackového stylu, i kdyby jej probudili o půlnoci. Netuším, jaký význam má Mortuus pro J. Kvarnbrinka a M. Hinzeho vedle ostatních projektů. Důležité je, že si stále drží vysoce nastavenou uměleckou laťku, pod kterou nejdou. Ne každému obskurní a valivý styl jejich vyjádření půjde pod vousy. Přece jen Mortuus nikdy nehráli na první dobrou. Posluchač se musí doslova prokousat nepřístupnou náladou a přistoupit na jejich hru. Nebo odejít. I mně ne pokaždé sedí takhle tíživá muzika, z níž není úniku. Proto je lepší poslech nechat na jindy, než se trápit a soudit.

Diablerie a Grape of the Vine dělí osm let, vyplněných již zmíněnými splitky s ikonami žánru Nightbringer, Abigor, Thy Darkened Shade a Serpent Noir (se kterými nyní Tehôm hraje). Mortuus mezi tím odešli od The Ajna Offensive a vrhli se do náruče World Terror Committee. Poněkud protáhli stopáž svých skladeb. Leccos napověděla split alba, kde songy Mortuus dosahovaly deseti minut. Nemám s tím sebemenší problém. K tvorbě Mortuus delší plocha sedí. Kapela samozřejmě nepřehání a na album umístila pouze čtyři stopy. Tudíž se Diablerie nestává neposlouchatelnou, ale naopak se jedná o velice příjemný zážitek. Na desce je čas si vše prožít, užít a nechat tyhle pocity doznít.

Mortuus fungují i na novince ryze jako duo, muziku však v ničem nešidí. Je plná nemocných emocí hnanými kytarovými harmoniemi ve vícero stopách, vkusně podporovanými klávesovými party. Spolu se strunovými melodiemi staví atmosférické hradby neklidně myšlené bicí. Šlapáky sice jedou jak o život, rytmus zůstává hymnický, rozvážný. Nápady jsou velice pestré, chytlavé, a byť se vše halí nahoře řečenou nepřístupností a chladem, je Diablierie deskou šťavnatou a náladově barevnou.

Pěvecký projev má J. Kvarnbrink hrdelní. Nevřeští a neřve. Je důrazný, dominantní. Často mluví jakoby někde zpoza druhé místnosti. Skladby tím dostávají nový rozměr. Občas připomínají soundtrack k nějakému artovému thrilleru. Bojíte se, jste napnutí, ale zároveň je vám dobře z toho, že se před vámi cosi ukrývá, vy to objevíte, ale příště to může být naprosto jiné, odlišné. Jeden den je Diablerie doomovou tryznou, jindy blackovou torturou.

Titulní song vás v úvodu rozmlátí na padrť. Po úvodní Threefold Harrowing of Hell jste konejšeni klidným prostředím, které rozvrátí takřka deathově laděná rubanice, v níž se ale neriffuje a nehobluje, ale vyhrává se přes struny a v dalští stopě vybrnkává a zpomaluje. Ne, takové skladby se nedají pitvat jako klasicky řešené písničky. Mortuus je náladotvorné duo, na jejichž pečlivě vystavěné kompozice musíte mít náladu. Nejedná se o výzvu, ale zážitek.