Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
My Dying Bride - A Mortal Binding

My Dying BrideA Mortal Binding

Victimer9.5.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Vychladlí doomoví titáni na svém patnáctém albu přináší jen soubor obyčejných emocí.

K My Dying Bride mě váže dlouholetá náklonnost, která skončí až to zabalí sama kapela. Až tahle kráska naposledy vydechne. Posledními třemi alby, tedy Feel the Misery, The Ghost Of Orion a čerstvě také A Mortal Binding, jsem se krmil velmi vydatně a u posledních dvou jsem si na jejich konto dovolil prohodit pár slov. Kapela si mě pokaždé dokázala přiklonit na svou stranu, za což v prvních dvou případech mohla silná atmosféra desky, zprvu skrytá, poté objevená. A vlastně taky nadšeně přijatá. U The Ghost Of Orion jsem si dlouho nebyl jistý a sílu desky odkrýval velmi pomalu. Nakonec mě zaujala její starobylost, až aristokratická, staroanglická chuť se poprat s výzvou dát do hry velmi nápaditou desku a přitom hledět na její dřevní poslání. Obyčejnost proměněná v mystické skladby plné pravého smutku. The Ghost Of Orion mám rád dodnes, sedla mi. S před pár dny vydanou novinkou A Mortal Binding se přece jen něco mění.


Co se naopak nemění nijak dramaticky, je projev My Dying Bride. Stylově ukotvený, poměrně usedle zvěstující své doomové žalmy. Pokorný, melodický, nekomplikovaný. Tentokrát mi však dělá starost ta proměna z poněkud bezstarostného drhnutí serenád v něco opravdu silného, přitažlivého. Ona ta přitažlivost totiž přichází jen v náznacích a pak vyprchá. Umírající nevěsta je tentokrát jakási chladná, odměřená. Mluví srozumitelně, ale přitom v tom cosi chybí. To zprvu neviditelné a tajné. Tyhle nové vzkazy jako by byly jen splněním povinnosti - ano, jsme tady. Prostě se mi nepovedlo z novinky zachytit její kouzlo, až jsem se začal domnívat, že žádným zásadním nedisponuje. Což se nelze divit, protože trpělivost není nekonečná.

 


Nové album A Mortal Binding jsou klasičtí My Dying Bride posledních let a po této stránce je vše v pořádku. I když někdo může volat po výraznějším oživení a že je to už dávno na jedno brdo. To je pak o tom, co se komu v těch posledních letech (čili od roku 2015) povedlo (nebo vlastně chtělo) objevit. Své jsem si popsal výše a pokračování je orientováno stejným směrem. Objevit to kouzlo. Novinka je ale jen deska záblesků a planých nadějí. Tentokrát se nic významného neděje a album vlastně až příliš seriózně krouží kolem známého území a nějak se nemá k tomu donutit se k něčemu zásadnímu. Skladby a aranže působí ploše, vše zní až moc klasicky a nepřekvapivě.


Kapela je znovu oddána ctění tradic a těží ze staroškolského přístupu. Ten pak posílá skrze melodie výš a snaží se odrýt své emocionální Já. A tady narážím na problém. Atmosféra desky je, i přes snahu vnutit nám svou představu o pestrosti, docela strohým představením. Postrádajícím náboj a něco opravdu speciálního. Hlubší dialog. Klávesy se občas nadechnou k monstróznějšímu vyznění, což na mě ale nakonec zapůsobí až v předposlední A Starving Heart, která staví na vzdušnějším žalu a najednou to vše přijde jednodušší a příjemné. V The 2nd of Three Bells se dostanou do podobného módu, což opět dodá albu džberu živé vody, ale zabíjí to poněkud nejednoznačné vyznění skladby jako celku.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/mdb%202024.jpg


Jak mám rád přízemní a podzemně oprýskané My Dying Bride, na novém albu mi přijdou v tomto ohledu až laciní. Jak hudebně, tak vokálně to párkrát vyzní až parodicky. Divně... V Unthroned Creed mám naopak rád, jak Aaron vhodně svým zpěvem zareaguje na změnu atmosféry. Jak ji až drze proklidní. Ale je to zase jen ždíbek z celé skladby. I housle se konečně dostanou do fáze, kdy se skrze ně skutečně něco děje. Kdy jen nehrají druhé housle. Jinak mi přijdou hrozně fádní, jen vyplňující prostor. Ale to není problém jen smyčců. Ona totiž z celé desky nakonec vyplave víc ta mnohoznačná obyčejnost, kdy se zkrátka skoro nic nedostane pod kůži a jen se klouže po povrchu. Skladby samy o sobě obstarají dost náladových proměn a my si můžeme užít rozjímavých i těžce přidušených My Dying Bride, ale aranžmá (ano, i vokální) tentokrát kulhá. Je jakési odměřené, toporné.


Protože jsem zastáncem posledních nahrávek kapely, měl jsem hodně respektu i k jejich novému dílu. Osobně je pro mne ale zklamáním a vlastně jedním z neslabších alb kapely vůbec. Tak jako jsem já našel krásu ve Feel The Misery a The Ghost Of Orion, může zase jiný najít v novince. To je jasné. Mně se tohle nepoštěstilo a My Dying Bride tentokrát působí obyčejně, nepřekvapivě, až vyčpěle. A Mortal Binding je pro mě chladná deska. Nevěsta je podivně nasraná, nesdílná, rozhozená. Přitom k nám přichází z důvěrně známých komnat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Marty / 11.5.24 10:53

Za mě je to hodně povedené CD na rozdíl od těch dvou předešlých! Řekl bych, že nejlepší od - Songs Of Darkness, Words Of Light - za mě 90%

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Macháně / 13.5.24 10:00odpovědět

těžko říci ... proč 60% ? ... tohle je docela dost povedená deska za 75-85% ... nekažme si radost

Marty / 11.5.24 10:53odpovědět

Za mě je to hodně povedené CD na rozdíl od těch dvou předešlých! Řekl bych, že nejlepší od - Songs Of Darkness, Words Of Light - za mě 90%

Victimer / 9.5.24 15:39odpovědět

Je to tak, Dagone.

Dagon / 9.5.24 13:03odpovědět

To, čo recenzent opisuje v prípade nového albumu, som ja zažíval v prípade predchodcu "The Ghost Of Orion", ktorého kúzlo mi zostáva dodnes skryté. A naopak, s "A Mortal Binding" si užívam množstvo emócií a farieb... hold, sto ľudí, sto chutí...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky