Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Třetí deska Myrkur, třetí recenzent. Amalie Bruun vzbuzuje a asi ještě dlouho vzbuzovat bude, velké vášně a divoké slovní přestřelky v komentářích. Jsem člověk přemýšlivý a rád bych tu vyjasnil několik věcí na začátek.

Zvysoka kašlu na kecy o tom, že Myrkur dělala pop. Vím o tom, jsem jejím posluchačem ještě z časů, kdy to tak cítila. Její indie podání mělo své kouzlo, které se hrozičům líbit nemusí, nikdo je ostatně nenutí to poslouchat. Myslím si, že nikde není dáno, že žena nemůže tvořit blackmetalové věci. Nebo snad, že tomu vlastně vůbec nerozumí. Amalie je Dánka, která má stejné právo vyjádřit se muzikou a jistou formou / dávkou pohanství vůči tomu, co se dělo i s její zemí. Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době, však pochází z ostrova Severního Zélandu v Dánsku, kde se pojí historie se současností. Její kořeny jsou v zemi, která ctí své předky a Amalie to desku od desky bere více do hloubky. Což nutně nemusí znamenat, že bude hučet ve včelíně. Pokud bude blackmetalová komunita odmítat ženský pohled na věc, bude to paradox. Vždyť právě devadesátková blackmetalová vlna vznikla jako odpor vůči zákazům a svým způsobem to byl projev zakořeněného pohanství seveřanů. Pokud bude ta samá komunita komukoli cokoli zakazovat, sama sebe degraduje na úroveň těch, proti kterým svou tehdejší vášeň mířila. A komu se hudební podání Myrkur nelíbí, pak přesně jak jsem napsal na začátku, nikdo nikoho nenutí to poslouchat.

První deska Myrkur byla zjevením na scéně, kterou velká část metalové komunity prostě nepobrala. Že je to i trochu o předsudcích, netřeba dodávat (napsal to i kolega Bhut). Black metal od Myrkur není žádný zázrak, já to ale beru především tak, že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat. A tohle byla zcela přirozená forma. Aranže, a hlavně čistě folkové věci byly v té době ještě „ve vývoji“, ale už to bylo příjemné. Bylo znát, jak moc si s tradiční severskou muzikou Amalie rozumí. Mareridt z roku 2017 lze brát jako snahu o propojení metalové složky s tou folklórní. Vyšlo to tak napůl, vznikla ale řada velmi výrazných písní. Jasně znatelné hostování zasněného stavu Chelsea Wolfe ve Funeral nebo sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice. Tohle ale není rozbor Mareridt, ale desky současné. A ta je fakt o dost jinde. Nejednomu kecalovi se z toho možná zasekne stavidlo, ale to už je holt život. Je plný překvapení.

Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje, kde se opravdu ani jednou nehrábne do strun elektrické kytary a nikdo nepolechtá škopky. Deska prostá temnoty (až na některé texty, viz. House Carpenter), kompletně prostoupená bytostí Myrkur v paradoxu k překladu názvu interpreta. Původ vzniku si myslím že je prostý – jsou to dva faktory. Prvním je ten, že Amalie už v minulosti vykazovala obrovský talent a zalíbení v dobové muzice (streamovala ji i mimo tvorbu Myrkur). Tím druhým je narození jejího dítěte. Ten druhý důvod, totiž to, že se z ní zrodil nový život – to je pro tak éterickou bytost jakou je ona, prostě velká věc.

Ke vzniku této desky Amalie nakopl velký zájem fans v roce 2017, kdy streamovala na YT kanále svou verzi švédského tradičního songu Två Konungabarn. Jsme v době, kdy každá aktivita streamujícího umělce vzbudí zájem sociálních sítí. Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje. Jedním z nástrojů, který je slyšet (a byl slyšet v klipu) i na nové desce, je robustní nyckelharpa. Pro zajímavost k rýpalům, Amalie to bere vážně a nahrála naprosto každý z nástrojů sama. Tedy všechny lyry, mandolíny a další. Souhlasím s názory, že to celé zní jako trochu naspídovaní Clannad, kteří by chtěli pronikat do skandinávské historie. 47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa, jaký v současnosti tvoří mnoho kapel. Myrkur však nechybí osobitost, s jakou to celé podává. Důraz na to, aby skladby nebyly překombinované, jednoduché, jako mají být. Ella jako první začíná čistým hlasovým projevem, stejně jako začínala první věc na minulé desce, Mareridt. Na desce je jediná rychlejší / skočnější píseň (kterou bych klidně vetkl do repertoáru Varttina), Fager som en Ros. Úžasnou atmosféru má i desku končící Vinter, jen klavír a sbory. Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo. Je to ale ve svém motivu hravé, plné naděje. 

Myrkur v současné době působí, jako by se dračice v temném hábitu změnila v prostou vesničanku, která po setmění dělá zvláštní věci. Svlékne se do naha a koupe se za svitu měsíce ve studené, tmavé vodě. Místo zlého a temného běsnění, kdy se při svých přeletech sotva dotkla hladiny, se do ní teď celá ponoří. Spjatá s podstatou přírody. Nad ránem usedá na břehu jezera a zpívá, vrostlá do kamene, na kterém sedí. Zdali se jezero po čase změní v rudou krvavou lázeň, to si budeme muset počkat do příští desky.