Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Mystic Prophecy - Fireangel

Mystic ProphecyFireangel

Michal Z22.5.2009
Zdroj: CD
VERDIKT: V dnešní době vlahý průvan v klasickém power metalovém ranku. Originalitu v tomto hudebním směru už prosím nehledejme. Fireangel kandiduje za slušné, poctivé řemeslo.

Power melodici, řvěte HURÁ. Letošní pastva pro vaše ouška přichází z německých hájů a hvozdů. Přiznám se, Mystic Prophecy jsem za celý svůj bídný život ani nepostřehnul, míjeli jsme se a při poslechu „Fireangel“ jsem rád, že se naše cesty konečně spojily. Věřím, že stejný pocit získá i většina znalých příznivců siláckého kovu. Německá úderka není čistě germánská, ale ředí svůj původ porcí horké krve z Řecka. Nuže vrhněme se už do šestého zářezu této party, která vytrvale čeká na svých deset minut slávy.

 

Vzhledem k vrchovatosti německého trhu-scény jsem se obával, co se na mě vyhrne za x-tý cover, nebo tribute band vlastní scény. Tyto neopodstatněné alibistické chmury ovšem Mystic Prophecy hned v úvodní „Across The Gates Of Hell“ rozhání tak vehementně, že se člověk ihned směje, jako po pěti kouscích na sluníčku. Jednotlivé songy vás uchvacují svojí mocnou silou a strukturou. To vše podpořeno velmi kvalitním, živým zvukem. Zpěv v podání páně R. D. Liapakise je nádhera slyšet znít a nechat se jeho pevností nést - umí hladit, melodicky výškovat a když je třeba, vystrčit důraz a získat respekt obránce z NHL. Nic není pro Roberta problém. Vichřice úvodu alba nesená na neotřesitelném melodickém podstavci, v jehož noze tepe samotný power reaktor, dávající všemu tomu nádhernému tlaku prvotní nezměnitelný směr. Učebnice soudobého power metalu. Lahůdka i pro protřelé.

 

Dech samotných démonů se sype z dalšího úchvatného zářezu „Demons Crown“. Záživnost, chytlavost skladby, podmanivost, vše zde najdete. Jízdu starým kočárem po mokrých dlažebních kostkách v temné tíživé noci zvládáte s přehledem. Tušíte, že kola, která letí nad nebohými vyhlazenými balvany temného čediče, nejsou bůhvíjak nová. Přesto mají zvláštní silný tvar, jež tomuto prastarému kočáru dávají i přes jeho starobu, mladickou rychlost a životaschopnou svěžest. Takto by měli podobní styloví souputníci znít, pokud chtějí obstát. „We Kill!! You Die!!“ – cesta se vyrovnala a naše spřežení může za hradbami na hlinité cestě nabrat rychlost koňského trysku. Výtečná vypalovačka. Překrásná epická „Father Save Me“ vás provede klidnějším lesíkem, tu a tam s nádherným kaskádovým sólem. Myslím, že ve vás bude evokovat nejedno spojení, jak hudební, tak vokální. Na albu se najde nejedna šlapavá, nijak výjimečná skladba s jasnou klasickou stavbou. Přesto se i v těchto tuctovějších skladbách blahořečí nekonečný skladatelský i hráčský talent, tryskající z Mystic Prophecy jaksi samovolně.

 

Opratě si přebírá titulní „Fireangel“ a bezelstně s rozevřeným refrénem nás opět pevně choulí k sobě. Vlajkové lodi powermetalu mají na palubě řádného charismatického vokalistu. Nejinak je tomu u Mystic Prophecy. Liapakis nás spolehlivě převádí přes území, kam není radno každému nebohému snaživci vůbec vcházet. Tu rozvážně, aby si nevylámal jeho povoz péra podvozku, ale hned za nebezpečným korytem řeky zvané kýč a temný plagiát, zasviští dlouhý kožený bič a dochází ke kombinatorice ledové země a černého sabatu s Martinem. Nutno poznamenat, že refrén z „Revolution Evil“ je doslova stejný, jako ve skladbě „Necessary Evil“ od kolegů Balance Of Power, ale člověk jim to zbaští. Kdo se občas po někom neopakuje, či vyloženě nepraští do palce vší silou? Při silovějších skladbách je možno přiřknout jistou náklonnost k Iced Earth.

 

Album má nevýhodu dominující první poloviny. Ta druhá se tváří jako chudší příbuzný a nemá co nabídnout, mimo své společnosti. Přesto jednotlivé pokusy mrazí v zádech, jejich tepavá síla a gradující struktura čmárá příběhy v trysku. Album působí profesionálně, dotaženě, nepózuje – pracuje pro celek. Pro mé, poweru chtivé uši, letošní velké překvapení. Fireangel kandiduje za slušné a poctivé řemeslo, hodné z posluchačů vyloudit několik, v dnešní době těžce vydělaných stokorun.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky