Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Naer Mataron - Kai O Lógos Sárx Egéneto

Naer MataronKai O Lógos Sárx Egéneto

Bhut16.9.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC, Accord 2.1 SW 1800 EU, 2x13W + 1x30W
VERDIKT: Uhrančivé, mrazivé, temné. Tak by se dalo shrnout celé album, které je plné nepředpokládaných zvratů a podivných momentů. Na jednu stranu black metal jak řemen samotného Lucifera, na stranu druhou pochmurné a teskné vytí z oparu okultního rituálu, jež neodmyslitelně doprovází výrazné běhání mrazu po zádech.

Naer Mataron je kapela, která na Slunce denní příliš nevychází, čímž se do povědomí posluchačů citelně nezavrtává. Proč taky, když hrají black metal a horkých dní si v domovské zemi – Řecku užívají do sytosti. Možná, že už ucho nadšeného rolníka a rubače černé rudy o souzvuk tónů kapely Naer Mataron zavadilo, vždyť se na scéně pohybují už od roku 1994. V díle zapomenutých dem jsme se už věnovali jejich demáči, který vyšel ještě pod hlavičkou Nar Mataron. Ovšem nyní do historie moc brousit nebudeme, protože před námi leží zcela nové, ještě skrze ospalé oči prokukující album Και ο λόγος σάρξ εγένετο (And The World Was Made Flesh). V diskografii řadových alb zastává sedmé místo, trvá hodinku a najdeme na něm devět stop. Tak vzhůru do hlubin.

 

Hned po prvním poslechu jsem byl značně rozčarován. Jde o použité skladby, které slouží jako vsuvky či výplně stopáže, vata (nebo jak to vlastně nazvat) mezi stěžejními black metalovými vyhlazováky. I když vyhlazováky… to naplno říci nemůžeme. Tohle album je sice černé a v rámci žánru můžeme hovořit o velice povedené a nadprůměrné porci. Zlaté střední tempo, které místy ještě zpomalí na mrazivější rychlost. Kdyby album stálo čistě o black metalových skladbách bylo by dobré, svižné a dobře poslouchatelné. Ovšem kapela se rozhodla dílo drobátko zpestřit, k čemuž posloužila již výše zmíněná výplň. Tu tvoří taková podivná směsice písní netypického charakteru. Například invokační verze koledy Tichá noc. Na desce tuto obecně známou skladbu najdeme jako chladně se tvářící rituální dýchánek, který tentokrát nese název Eternal Ice. Nechci zde úplně prozrazovat, co je obsahem dalších a dalších skladeb. Ale věřte, že každá je trochu jiná a celkem výrazně se liší od zbytku alba. Ale přeci jednu věc mají společnou. Tou je právě ta černá magická aura evokující jakýsi temný neznámý obřad. Zrovna tyto skladby jsou spouštěčem a hlavním ukazatelem verdiktu, který budou jednotlivci rozhazovat jak cukr po bábovce. Z toho vyplývá, že se vám to buď líbit bude, anebo desku odsunete s pocitem nepochopení.

 

První pocity však často doznávají změn a jen málokdy názor z nich zrozený přetrvá delší čas. Já jsem z tohoto alba nadšen a potěšen z jeho netradiční náplně. Ačkoliv by mohlo v klidu válcovat sveřepým, ortodoxním a nutno přiznat kvalitním black metalem, dopřává uším odpočinků. To je tah, který bych shledal veskrze pozitivním, vždyť právě proto jste neustále ve střehu a užíváte si každičkou minutku a jste napjatí, které to překvapení se vyklube za rohem. A o tom to celé je. Udržet posluchače v bdělém stavu. Průběh alba je vesměs přímočarý a přesto barvitý a citelně rozmanitý. Pomalu otevře svou náruč a pak vás v ní hladí, mačká, drtí, konejší až k závěrečné skladbě, která je opět totálně mimo mísu. A když říkám mimo, tak myslím skutečně mimo. Čtrnáct minut dlouhá pomalá věc s podivným vokálem v pozadí, cvrlikáním noční přírody a potlačenými zvuky píšťaly, basy či bicích, do kterých pobrnkává ladný hlásek kytary. Za kytarové exhibice by se nestyděli ani Pink Floyd s Hendrixem. Možná je to záměr, ale tahle skladba je tou nejvýraznější z celé desky. A ačkoliv hovoříme stále o black metalové kapele, takovouhle píseň bychom jí těžko přisoudili. A v tom je onen zakopaný domácí přítel člověka. Uhrančivé, mrazivé, temné. Tak by se dalo shrnout i celé album.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky