Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Naurrakar - Epilog lidstva

NaurrakarEpilog lidstva

Bhut2.1.2014
Zdroj: CD #WWP024, promo
Posloucháno na: Sony DVP-NS330; Sony STR-6X590; 2x Schneider 3way ; 2x Schneider 603YLS colinal
VERDIKT: Smrt je blízko, je cítit v každém kroku a z každého dechu. Lidstvo prožívá svůj epilog, epilog, jež byl čirou náhodou taktéž zhudebněn. Projděme si jeho děj stránku po stránce.

České black metalové kapely dávají poslední dobou čím dál více najevo, že nepatří do žádného odpadu a je nutné s nimi počítat dokonce i ve světovém formátu. Nebudeme nyní vzpomínat skvosty, které v nedávné době vyšly, nýbrž o jednom z nich si právě cosi povíme. Naurrakar je kapela relativně nová, téměř neznámá, ovšem s potenciálem geniálním. Svou přítomnost ohlásili rouhačským demáčem Imperium Satana, po kterém následovalo EP Zákon Chaosu, kde nastolili svůj osobitý směr a ukázali pravou tvář. Nyní se pyšní čerstvým debutem Epilog lidstva. A právě Epilog lidstva si začátkem tohoto nového roku rozebereme.

 

Za zvuku mrazivých sirén vchází do masy lidí jejich poslední vteřiny. Jedinci přemýšlí, co učinit jako svůj poslední krok, jiní zas tupě kráčí v davu. Co bude vaším epilogem? Naurrakar nabízejí jiný rozměr black metalu. Nabízejí lidskou špínou prolezlé pasáže, ze kterých mrazí. Působí na mne dojmem šedého industriálu a pocitu chladného vzrušení. Ne, že by jejich hudební směřování bylo ovlivněno industriální hudbou, ovšem ta atmosféra dýchá jinak než u ostatních raw black metalových těles. Však Naurrakar kráčí někde mezi, kráčí po cestě, kterou brázdí de facto jen oni.

 

Black metal opět dostal živoucí podoby, dostal tváře pokřivené chemickými pokusy, dostal ošklivých jizev způsobených odlétající struskou. Rozhodně tato stigma nejeví znaky pekelných řádů. Hudba je blíže smrti jako takové. Dýchá z ní dekadence, nikoliv kacířské vystrkování rohů. Když k dané náladě doplníme skvostný obal z dílny spřátelené, výborné malířky Morgause, můžeme hovořit o výborném kontrastu. Hezky se mi dívá na ten náš underground, kterak je propletený a jeho klikaté cesty se mnohdy spojí až v nečekaných bodech. Morgause totiž je členkou uskupení Infernalismus a její díla spadají právě do tohoto žnru, tj. dekadence a surrealismus. A přesně v tomto duchu funguje i hudba Naurrakar. A když už se lehce bavíme o obalu, připomenu drobný detail. Celkový booklet alba je totiž vyhotoven ve velice podobném (téměř stejném) stylu jako předchozí EP Zákon Chaosu. Pro někoho možná zbytečné a nepodstatné, pro mě originální a příjemné prolnutí.

 

Mnohým je nejspíš známo, že kapela vystupuje bez bubeníka (tuto stopu má puštěnou ze záznamu) a otázkou samozřejmě je, jak to zní na albu. Upřímně - zvuk bicích je důstojný a od živých jej odlišují snad jen nepatrné rozdíly, však se o jejich realizaci postaral Lord Morbivod. Nicméně jak bicí, tak zbytek nástrojů mají velice ostrý a syrový zvuk. Tedy přesně takový chladný, mrazivý, který se do dané hudby a jí nastoleného tématu adekvátně hodí. Především bych vyzdvihl kytarovou práci. ta totiž nehází jen šíleně cirkulární riffy, nýbrž kouzlí nádherné melodie a tu a tam se vyloupne i nějaké to sólo, které opravdu stojí za zmínku. Dokonce i vokál je střídán v jednotlivých barvách a tóninách, čímž se kapela opět vzdaluje všednosti. Doplňující sirény jsou jen dalším detailem, který dodává albu na originálnosti a především notně zahušťuje jeho už tak smogovou atmosféru.

 

V určitých momentech dávají autoři snad záměrně vzpomenout na kapely věhlasnější. Například úvodní kousek Dědicové jaderného věku jakoby vypadl z rukávu Vargovi při tvoření alb Belus a Fallen. Naproti tomu hned následující Antihumánní technologie likvidace mi v jistých chvílích zase připoměla kontury starších Mayhem. Není to kopírování, ale jen drobné a nenápadné připomenutí. Naurrakar totiž nadále kráčí ve svých vizích a nepouští do své hudby jiné vlivy v přehnané míře. Jak jsem uvedl na začátku, máme co dočinění s dalším výtečným počinem tuzemského black metalu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky