Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Neath - The Spiders Sleep

NeathThe Spiders Sleep

Sarapis31.7.2009
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips + AKG K44
VERDIKT: Příjemné překvapení ze vzdáleného kontinentu, které je zároveň výrazným podnětem k hledání dalších skrytých klenotů. S palcem nahoru umisťuji „The Spiders Sleep“ na viditelné místo ve své sbírce a sahám po následovníku, do něhož vkládám nemalé očekávání. Ať už to ale dopadne (resp. dopadlo) jakkoli, solidní debut to kapele neodpáře.

S dalším utajeným tipem na poslech v letních bouřkovo-parných měsících tentokrát zavítáme do vzdálené Austrálie. Pro našince je to země vskutku exotická a hudba, která z těchto končin pochází má pro člověka žijícího v srdci Evropy jistojistě zvláštní nádech. Pro mě je australská metalová scéna zatím víceméně neprozkoumaným územím – z tamních spolků si narychlo vybavím tak akorát progresivisty Alchemist, heavíkaře Pegazus a šílence The Berzerker, dál už je to krapet mlhavější. Kapel je však v Austrálii daleko daleko víc a to by v tom byl čert, aby se mezi nimi nenašly nějaké hodnotné hudební lahůdky. A jednu takovou naději jsem objevil v mladé kapele Neath, která mě zaujala svým povedeným debutovým albem „The Spiders Sleep“.

Předem bych měl říct, že nejde tak úplně o novinku (cesta z Austrálie je daleká a klikatá, tak se nedivte, že se recenze zdržela:). Album spatřilo světlo světa v roce 2007, navíc od té doby přibylo do diskografie kapely ještě jedno dílko – deska „The Small Untruths“ z konce loňského roku (o ní někdy později). Zatímco na novější album se teprve chystám, debutový počin už mám naposlouchaný dostatečně a můžu se tedy s patřičným odstupem podělit o své dojmy. A ty jsou hodně pozitivní! Kapela na svém debutu představuje vlastní pojetí atmosférického psychedelického metalu a rozvíjí inspirace, které podle všeho pochytila z poslechů metalových veličin jako Opeth, Amorphis, Sadist, nebo i krajanů Alchemist. V klidnějších pasážích mi někdy dokonce vytane na mysl odkaz Faith No More. Album disponuje spoustou nápaditých motivů a příjemných melodických harmonií (mimochodem právě v nich se Neath nejvíce přibližují Akerfeldtově družině). V neposlední řadě mně na desce imponuje její silná atmosféra, která mě při každém poslechu vždycky neprostupně obklopí.

Nebojím se říct, že mě deska baví bez přestávky od začátku do konce. A to přesto, že jednotlivé skladby dosahují v průměru sedmi minut. Neath však nemají problém s udržením posluchačovy pozornosti a pořád sázejí jeden nápad za druhým. Dobrým tahem bylo netočit hodinovou desku a vyhnout se různým ambientním intrům a mezihrám. Ty někdy dobře plní roli vtažení posluchače do děje, ale někdy naopak nudí a album brzdí. Neath nic takového nepotřebují, krátké uklidněné pasáže mají zakomponované přímo ve skladbách a vědí, kdy je ve správný čas utnout. Toto vše je zabaleno do dusivého horka australské pouště, které ale může stejně tak být palčivým arktickým mrazem. To už záleží na vás. „The Spiders Sleep“ má ale i své stinné stránky, které lze připsat na vrub nezkušenosti. Například bicí působí v některých momentech poněkud neohrabaně a také čistý zpěv není ve všech případech zcela jistý, ale mě osobně to nevadí. I v těchto nedokonalostech prvního alba je krása a jisté kouzlo. Kdyby se to mělo opakovat i na další desce, byl by to problém, ale tentokrát to do konečného hodnocení ani nechci výrazně promítat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky