Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Victimer:

Po barevných a jedním tématem nespoutaných Bipolárních nocích se Necrocock rozhodl pro nový koncept. Pro oslavu jídla, hodování a kulinářství. A pěkně ho rozdělil na předkrm a hlavní chod. Jako předkrm vydal třískladbové mini album Tafelmusik (das Vorgericht), které se prezentovalo jako instrumentální, barokem ovoněné menu. V době vydání toto mini navíc svými tóny dokreslovalo mistrovu kuchařku, kterou sepsal spolu s Houbovou Marií. S dámou, která jej doprovází i na velkém jídelním albu Tafelmusik (das Hauptgericht) a která hned v první skladbě Omáčka svítání zpívá, jak se Tomáš příliš nemazlil s jednou nebožačkou. Teda, mazlil i nemazlil. A takové je i tohle jídelní album. 

Tomovo rozhodnutí věnovat další svoje album oslavě jídla je logické. Je to velký gurmán a vedle skládání hudby, cestování a všemožných sexuálních excesů, je to právě jídlo, co nejvíc miluje. Pokud bylo předkrmové album předkrmem v pravém slova smyslu, nyní se ocitáme na hostině. Velké, desetiskladbové album je skutečnou oslavou jídla zcela v mezích autorova stylu komponování. I když právě o mezích tohle dílo zrovna není. Tafelmusik (das Hauptgericht) je stylově nezatíženo, můžeme jej nazývat prolnutím post metalových, elektronických, funerálních a barokních motivů, z nichž jde pořád o to hlavní. O celkovou atmosféru a kompoziční ladnost se vším všudy. Milovníci zhoubně sladkých harmonií si znovu přijdou na své.

Deskou se nese hned několik nových necro hymen. Za všechny bych vyzdvihnul Husí fáš, Carne diem, anebo Přehlceni jazzem. Přičemž zůstává zachováno jídelní dekorum a v příjemně lehkém barokním provedení se uvedou skladby De Arte Coquinaria, nebo částečně i Kar. Na Gastronomickém semináři zase Tom předvede, že s ním šijí všichni čerti a to hlavně po vokální stránce. I když je to jídelní slavnost, z alba jde i kus rozechvění a roztěkanosti, protože i tohle je součástí osobnosti šéfkuchaře. Chuťové pohárky páně Necrococka jsou otevřené všem možným slastem a stejně otevřeně bychom měli vnímat i tohle album. Tom umí znít mnohdy velmi civilně, a i když se pořád jedná o trochu zvrhlejší způsob jak vybarvit skladbu do podoby hitu, tahleta jeho vlastnost je s ním od nepaměti. Teď ji jen šperkuje a krášlí.

Tafelmusik (das Hauptgericht) pokračuje ve vysoce nastavené laťce Necrocockových počinů. Já se soukromě trošku bál, protože Bipolární noci jsem si zamiloval opravdu hodně a dodnes je to deska, ke které se (vedle Lesní hudby) vracím nejčastěji a nejraději. Novinku možná nebudu tolik uctívat, ale jinak je to skvostná hra s harmoniemi, dechy a vokály. A je úplně jedno, kterou tuhle část alba si chcete užít víc. Necrocock nezapomíná, že začínal v krematoriu a moc dobře ví, že sexturistické mise rajcovních Kaviar Kavalier se můžou tu a tam zatoulat i na jeho sólová alba. Co od desek Toma Kohouta vždycky nejvíc čekám, je míra jejich nakažlivosti. Kam až to zajde. A když řeknu, že Tafelmusik (das Hauptgericht) ji má znovu hodně velkou, není mi vlastně pomoci. Dlouhé, opakované poslechy střídají svá prostředí, ale vždy se vrací jako dobře vykrmený společník, co si chvilku dáchne, aby to za pár hodin celé vyžadoval znovu. Buon appetito!

Garmfrost:

Tomova vášeň pro jídlo, bohapusté žraní, vaření, pečení a porcování dostala své místo také v diskografii jeho Necrocock projektu. Velkému albu předcházelo předkrmové EP Tafelmusik (Das Vorgericht) - to bylo součástí Podivuhodné kuchařky Toma Necrococka a Houbové Marie. Jak název EP napovídá, jednalo se o předkrm k aktuálnímu full-lenght záseku. Oproti němu je Tafelmusik (das Hauptgericht) více klasický Tomáš. Tedy vedle barokních zažívacích nápěvů i krapet funerál a morbidní. Máme zde klávesové nástroje, jsou tu kytary - místy pořádně ostré, připomínající první alba - Praktiky pohřebních ústavů nebo Lesní hudba. Přirovnání berte s rezervou. Tom je známý svou neposedností. Chvíli nepostojí, neposedí. Byť se tedy zdá, že slyšíte náznaky známých postupů, jste v zápětí vyvedeni z omylu. Vše je jiné. Zažívat se vám bude příjemně, ale hrozí i vředy z nepokoje.

Omáčka svítání je klasický melancholický otvírák, který láká k dalším vzruchům. Carne Diem je ovšem šleha jak ďas. Ke skladbě vznikl i klip, který masovou dekadenci italského mistra Daria Cecchiniho (v písni zní jeho hlas) výtečně podtrhuje. Skladba je ostrá, na oko zlá a nervní. Je ale oslavná a zřejmě největší vypalovačkou z desky. Vidíte, chtěl jsem se vyhnout popisu jednotlivých písní, protože je však o čem mluvit, rád bych pár momentů vypíchl. Zmrzlina s angínou má nádherně letní atmošku, postupně se mění v běžnější Tomovku hitovku. Miluju Husí fáš. Temně vtíravou sladkost plnou masa, červů a zvířecí smrti vnímám jako druhou nejvýraznější položkou novinky. Podobné tvrzení je na nic, protože záleží na náladě. Magdalena Dobromila mi totiž s nástrojovým obsazením a náladou připomenou onu Lesní hudbu. Je mi krásně. Pojď dál, čtvrtláníku je chill-out jak víno. Pohodička. Pojď dál, sousídku… Pecka! Mastnou hubu neutřu ani u songu Gastronomický seminář. Zdánlivě nenápadný vál pokračuje v klidné až veselé atmosféře. Tom vyráží na gastronomický seminář a je nadšený. Ubrusy květované… De Arte Coquinaria je pro trávení papání nejvhodnější. Drůbeží umění je fistulové poselství a pro mě předehrou před smuteční hostinou Kar. V podstatě se pokračuje v tichém módu předchozí skladby, jen se přidává decentní elektronika a krapet svižnější tempo. Tafelmusik (das Hauptgericht) je albem, které se otevře pro posluchače nadšeným hladem, aby se postupně přežraně litovali a sbírali síly pro závěrečný chod. Přehlceni jazzem desku uzavírá a je tím závěrečným chodem, díky jemuž máte více chuti než místa v trávicí soustavě. Skladba se do vás dostane, ať už chcete, nebo ne. Žije si ve vás svým vlastním životem a vy si tiše pobrukujete Plynule lumenem přístroj byl zaveden…

Tom is back a je opět nakažlivý, úlisný i něžný. Je plný temperamentu i klidu. Dobrou chuť!

Bhut: 

První kontakt s jídelní hudbou proběhl po nutném aperitivu, který si pravidelně dopřávám bez ohledu navazujícího předkrmu. V tomto případě, však Vorspeise, či jak mistr Necrocock sám tituluje: Vorgericht, přišel. Jednalo se o tří složkový předkrm, který tvořil dezert ke knize, ke které se ještě dostanu. Hudební předkrm zvolna probouzí chuťové pohárky, které v opulentním slohu reflektují smyslnost a požitkářství jídelního charakteru. Vyloženě se před vámi vykreslí scenérie poživačného trhání hroznů samotnými rty a to, že autor do hudby zamíchal i přísadu v podobě jemného nebezpečí, je už takové tajemství kuchyně, které u něj vždy vyhledáváme. Tři skladby v pomalém tempu s francouzskou napoleonskou blažeností obalují posluchače do hladivých přediv a ten je nevědomky připravován na velký chod, jehož podávání a přípravy se stává citelnou součástí. Asi jako když Hannibal Lecter zasvěcoval okolí do tajů svého kulinářského umu. Cítíte tu lehkost a uvolnění se, ale zároveň ve vzduchu visí jistá hrozba.

Hlavní chod je plný roztodivných chutí, které se přes sebe pozvolna převalují, mísí a jejich propojování je radostí z objevování. Vše podstatné o velkém talíři již zodpověděli kolegové výše, a tak se s ladným utřením úst běloskvoucím ubrouskem přeneseme k dezertu. Ale mohu vám prozradit a slíbit, že poslech Vorgericht a bezprostřední servis Hauptgericht navazuje plynule, uceleně a jakoby snad ani nešlo o oddělení chodů.

Mlsné jazýčky a ušiska by neměla vynechat to hlavní a úplné celého konceptu Tafelmusik, který osobně vidím ve vlastnictví knihy Necrocook – Podivuhodná kuchařka Toma Necrococka & Houbové Marie. Byl to malý posel, který v loňském roce smyslně obdařil naše poživačné choutky a zaútočil krom gastronomického chtíče i na potřeby archivní a sběratelské. Však považte, knih o hudbě vychází celkem dost, některé jsou skvělé, některé zase očekávání zcela nenaplní, ovšem mezi ty čistě výjimečné, ba jedinečné a unikátní se může řadit skutečné minimum. A tou perlou, příslovečnou třešničkou na dortu je právě Tomova kuchařka, která tak tvoří dezert k poslechu Tafelmusik. Její stěžejní náplň – recepty jsou svědomitě rozdělené dle ročních období, kde se zároveň zaměřují na jisté okruhy. Příkladně podzim pojednává o houbách a myslivecké zvěřině a znalému posluchači krom chuti na nabízené pokrmy ještě vyběhne choutka po poslechu starších alb a vy jistě víte kterých. Na jednotlivá jídla ještě navazují menší kapitoly, ovšem neméně vydatné. V nich autor vypráví několik vybraných příběhů, zkušeností, a dokonce odtajňuje i pár tipů a rad. Já je zde nebudu přímo konkretizovat, abych lačného jedince nepřipravil o kouzlo objevování. Ale neodpustím si prozrazení, že některé texty na albu a povídání v knize spolu tak trochu souvisí a vzájemně se doplňují. Je to milé. Roztomilé.

Ovšem i kniha má určitou kaňku, kterou já osobně trošku koušu nelibě, jak špatně propečenou panenku. Tou je jednoduše efekt/filtr, kterým jsou obdařeny veškeré fotografie, které se v publikaci nacházejí. Má totiž takový rozmazaný styl a třeba v případě umělcových zachycení během příprav tu ostrost jednoduše postrádám. U jídel bych ten vtípek ještě pochopil, jelikož vzbuzuje dojem, že se na servírované lahůdky koukáte už s lačnou slzou v oku, ale u dalších obrázků je to škoda. I tato podivnost však zapadá do koncepce ostatních podivností a třeba i výstřelků, kterými nás pan lahodný oblažuje.

Digestiv je už na vašem domácím baru. Mohl by to být koňak, nebo jako v mém případě desetiletá katalánská brandy. A jestli jste abstinenti… vaše blbost.