Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní horký červenec nabídl spoustu radostí a jednou trošku překvapivou bylo vydání šestého alba neurotických mašinéristů. Je to nátěr z říše silného potenciálu a staví na hlavu můj dosud vlažný zájem o tvorbu Neurotic Machinery. S A Loathsome Aberration se dostavuje stav, kdy kolem domácího kolbiště padají hranice a zaprděná pohoda je nahrazena vzrušením z dálek.

 
Určitě nejen já mám pocit, že kapela se letošním dílem vyšvihla o několik stupňů vzhůru a směle se může podívat do očí zahraničním vyzyvatelům. Styl, kterému se věnovali v  začátcích, vystřídala vyladěná forma, ve které dozrál opravdu silný materiál. To, že se blýská na silné časy, bylo jasné už po minulém albu Nocturnal Misery, kde výrazná temnota podepřená silně technickým materiálem ukázala cestu za výraznějším úspěchem. Byla to správná volba, což potvrzuje aktuální novinka svojí absolutní jistotou v progresivním a standardy nesvázaném prostředí. Posluchač má v rukou album poplatné současným trendům, což jsou vysoké nároky na technickou zručnost ruku v ruce se schopností "udělat" náladu.

A Loathsome Aberration může znamenat pro kapelu zlom. To, že jde o album ctící deathmetalovou víru, vidíme na první pohled. Příjemně klasický digipak se stylově povědomou tématikou i malbou, nové, ostré logo, které nepřipouští omyl. Krásně hnusný název vyvolává přesně ty představy, které za jednotlivými položkami můžeme tušit a které se za zavřenýma očima o něco později přehrají. Mírná nesrovnalost nastává jen při snaze dostát jménu kapely. Tohle určitě není neurotický death metal, jak se dá někde dočíst. Naopak, z hudby je cítit naprostá soustředěnost a přehled o tom, kdy má kdo ťuknout do činelu nebo hrábnout do strun. Tady je na místě duševní zdraví a sebevědomí s jasným pohledem na věc. Jediné co dráždí nervy a může být nazváno neurotickým, je zvuk, ale o tom až později.

Odvážným krokem bylo zapojení saxofonu do hry. I když nejde o ojedinělý případ takové spolupráce chce to jasnou představu o jeho roli, protože za hranu snesitelnosti se padá náramně rychle a snadno. Je dobře, že kluci znali míru a dali mu roli decentní a příjemně vzácné zvláštnosti. Slyšíme ho ve dvou skladbách, ale to stačí k tomu vzpomenout si na americké Rivers Of Nihil. A není to jen kvůli tomu ságu, ale i díky stylu hry, který mi Američany připomíná. Skladby nemají jednoduchou osnovu, podle které by se valily od začátku do konce. "Neurotici" rádi hoblují, ale také umí nečekaně přetnout rozjetý scénář a vložit úplně jinou myšlenku. Někdy je to sólo, jindy změna rytmu nebo vytažená rezonance strun. Brumlající basa je jako bahnité bubliny co v nestejných intervalech prdnou po kontaktu se vzduchem. I když má tedy album koncepční charakter, detaily ho tříští na kaleidoskop zajímavých střepů.

Rozmohl se nám tu takový nešvar... Ano i tady. Ve čtvrté skladbě zazpívá jako host dívka a i když její hlas je moc pěkný a sytý tak do koncepce alba nezapadá. Skladba Self Suppressed narušuje temnou linii desky a působí jako z jiného vesmíru. V ostatních případech, kde se kapela rozhodla trošku zvolnit a vpašovat nějakou jemnější pasáž (a i takové se dají najít) problém není a všeho je použito v rozumné míře. V temných stínech se schovávají nenápadné klávesové stopy a vydávají lehce snový opar. Kromě toho ojedinělého dámského vyrušení jsme svědky tradičního dělení vokálních partů, kdy na jedné straně panuje hlubší deathový murmur a na straně druhé blackovější skřehot. Je to vyvážené, ani jeden si nenárokuje vyšší honorář a tak to u NM bylo vždy.

Radost z jinak moc dobré desky kalí horší zvuk, který je schopen zvalchovat psychiku k nepoznání. Co člověk z počátku nevnímá, postupem času zvolna vyplouvá na hladinu jako tajená neuróza, která kalí soustředěný poslech, o který nám jde. Najednou si všímám hlukové vlny, která se topoří v nejmohutnějších chvílích alba a uzavírá každou škvíru v detailu. Kontrasty ztrácí své ostré hrany a dynamika umírá. I přes tuto nepříjemnost je ovšem A Loathsome Aberration jedním z letošních es v českém undergroundu.