Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nevermore - The Obsidian Conspiracy

NevermoreThe Obsidian Conspiracy

Sarapis17.9.2010
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC, mp3 player + sluchátka AKG K44
VERDIKT: Stabilita diskografie kapely není novou deskou nijak narušena. Nevermore jsou v solidní formě a ačkoli se album "The Obsidian Conspiracy" asi neusadí na samotném trůnu jejich skladatelské invence, bez problémů si svoji existenci obhájí kvalitním obsahem.

Až po pěti letech od výborného záseku "This Godless Endeavor" Nevermore konečně studiově promluvili. Nejdelší pauza mezi alby v diskografii kapely naplnila početné zástupy fanoušků netrpělivostí a očekáváním a s každým uplynulým dnem vstříc vydání nové desky "The Obsidian Conspiracy" bylo jasné, že se Nevermore budou muset pořádně vytáhnout, aby si to čekání u svých věrných vyžehlili. Ne že by se celou tu dobu váleli někde na pláži a chytali bronz, ale s novým materiálem to pořád vypadalo všelijak a vedlejší aktivity Warrela Danea (sólovka "Praises to the War Machine" 2008), resp. Jeffa Loomise (sólovka "Zero Order Phase" 2008) určitě nebyly pro příznivce kapely tou dostatečnou krmí, která by je zasytila, ač se v obou případech jedná o kvalitní počiny. Alespoň že došlo k vydání obstojného živáku "The Year of the Voyager" v témže roce, ovšem studiovka je studiovka… Jakmile tedy začaly prosakovat první zprávy o tom, že se Nevermore nachází ve studiu Petera Wicherse, metalové srdce každého milovníka kvalitního power/thrash metalu muselo zaplesat blahem.

Minimálně od alba "The Politics of Ecstasy" (1996) je diskografie Nevermore vzácně vyrovnaná a houževnatý kritik aby pohledal nějaké zřetelné klopýtnutí. Také "The Obsidian Conspiracy" snese velmi přísná měřítka, částečně nastavená samotnou kapelou a jejími nejlepšími nahrávkami, a tak to ani tentokrát nemají rýpalové jednoduché. I zatvrzelý příznivec Nevermore sice musí uznat, že k rovnocennosti se stěžejními díly kapely "Dead Heart in a Dead World" či "Dreaming Neon Black" aktuální fošně přece jen kousek chybí, avšak úroveň si drží pořád vysokou a i náročnější fajnšmekr může při poslechu novinky spokojeně mlaskat. Zvláště pokud příjde řada na ty nejlepší fláky, které si nic nezadají s již klasickými songy z kuchyně kapely. Pojďme se ale nejdříve podívat na to, jak "The Obsidian Conspiracy" zní jako celek. Předně musím upozornit, že zastánci agresivnějšího stylu, kterým se Nevermore prezentovali především na předchozím albu možná budou trochu zklamáni, neboť došlo k mírnému zpomalení skladeb. Na pořádný vichr si posluchač musí počkat vlastně až do samotného závěru alba, kde láme stromy titulní song. Většinou se jede ve středně rychlém tempu, ale i v pomalejším režimu se Nevermore umí do posluchače pěkně zakousnout. Produkce představuje svoji uhlazenější tvář a větší důraz klade na vyznění aranží a vytříbených kompozičních postupů než na řežbu a thrashmetalovou útočnost. Těžko lze od kapely v její současné pozici očekávat podobně ostrý a hrubozrnný zvuk jako například na druhé řadovce a v tomto směru se žádný návrat ke kořenům skutečně nekoná (jen si vzpomeňte, jaké reakce zaznamenala původní verze desky "Enemies of Reality", jejíž zvuk byl hodně hutný a zastřený, ovšem ne špatný). "The Obsidian Conspiracy" je tím pádem spíše power metalovou deskou, která v sobě kloubí už dobře známá poznávací znamení Nevermore s nepatrnou dávkou nových prvků (například atypické kytarové zvuky v "And the Maiden Spoke") a která je zabalena do odpovídajícího čistého zvukového plátna.

 



Když tedy Nevermore ubrali na tempu, neublížilo to dynamice nahrávky? Nijak podstatně, dokonce se nebojím říct, že neztratila nic ze své dlouhodobě udržované hodnoty. Hlavní zásluhu přičítám především bubeníkovi Vanu Williamsovi, který zde svou hru na kopáky dovedl k naprosté dokonalosti a je úžasné zaposlouchat se do neskutečné rytmické symbiózy jeho pedálů s kytarou Jeffa Loomise a basou Jima Shepparda. Jejich sehranost mě uváděla v úžas už na předchozích albech, ale na "The Obsidian Conspiracy" je má tepová frekvence ještě o několik čísel vyšší. Jako příklad tohoto "úkazu" mohu uvést předrefrén v "And the Maiden Spoke" anebo (a to především!) refrén v titulní pecce. Úplně to vidím před sebou, jak ve zkušebně při skládání materiálu po sobě borci mrkli a bez řečí je simultánně napadlo: "jo, kurva tohle zabíjí!". A jestli to tak skutečně bylo, tak měli pravdu. Při headbangingu v metalovém rauši to totiž vždycky nějaká ta mozková buňka koupí. Zkrátka, skladby šlapou jak se sluší a patří a nezáleží na tom, že se tentokrát nejedná o žádné kvapíky.

No a pak je tu Warrelův zpěv, z kterého jako vždy mrazí. Jak se vyjádřil samotný Jeff, Warrel dostal mnohem více prostoru a volnosti (i ve skládání) a na albu je to znát. V refrénech některých skladeb se jedná skoro o "one-man show" a pokud jste někdy svůj čas věnovali Warrelově sólovce, tak mi určitě dáte za pravdu, že pár skladeb z "The Obsidian Conspiracy" (především těch pomalejších) by se na ní hezky vyjímalo. Nicméně kytary jsou ostřejší a společně s nekompromisní bicí mašinérií udržují nahrávku na půdě thrashem roubovaného power metalu, což se o "Praises to the War Machine" dá říct jen stěží. K osobité kytarové hře Jeffa Loomise snad ani nelze zaujmout kritický postoj, naopak v pozitivním smyslu mě zaujalo zaranžování některých technických riffů a vyhrávek a jejich umístění do pozadí, kde si jako by jen tak pro sebe bublají, ale jejich nadýchaná přikrývka v podobě jednoduššího motivu nebo zpěvové linky má paradoxně zesilující účinek (namátkou ve skladbách "Obsidian Conspiracy", "She Comes in Colors", "And the Maiden Spoke"). Ne že by to v arzenálu kapely bylo nějaké novum, ale touto zbraní se Nevermore na aktuálním albu tasí nezvykle často a nutno podotknout, že s obdivuhodně přesnou muškou.

Novinka obsahuje většinou nadprůměrné skladby, které jsou protknuty několika nadmíru strhujícími songy na straně jedné a několika méně výraznými tracky na straně druhé. Vrcholy alba jsou pro mě jednoznačně závěrečná titulní jízda, parádní hitovka "Without Morals" a z počátku nevinná, ale posléze intenzivní "She Comes in Colors". To jsou výstavní kusy ve výkladní skříni nejvyšší skladatelské formy kapely.Výborné jsou rovněž úderky „Moonrise (Through Mirrors Of Death)“ a „Emptiness Unobstructed“. Naopak chvost mého žebříčku obydlují dvě průměrné záležitosti, a to poněkud nemastná neslaná "The Day You Built the Wall" a nevýrazná balada "The Blue Marble and the New Soul", která patří k těm slabším baladickým skladbám z dílny Nevermore. I přesto ale marně hledám vyloženě nudné zákoutí a s uspokojením je nenacházím. Nevermore se tak zatím vyhýbají momentu stagnace a v podobě alba "The Obsidian Conspiracy" nám překládají další ze svých výjimečných sbírek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky