Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nico - Chelsea Girl

NicoChelsea Girl

Jirka D.21.7.2021
Zdroj: 12" černá gramodeska (# 00602557813951), reedice na Republic Records v rámci série Back To Black
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: První sólová deska Nico na vlně dobového sentimentu.

Nico se narodila v roce 1938 v Kolíně nad Rýnem a ještě než si na doporučení fotografa Herberta Tobiase začala říkat Nico, jmenovala se Christa Päffgen. Její hezká tvářička ji v sedmnácti letech nasměřovala do Paříže, kde pracovala jako fotomodelka, později i jako herečka v různých reklamách a epizodních filmových rolích. Svým způsobem největší posun nastal v roce 1960, kdy se objevila v asi nejslavnějším filmu Frederica Felliniho La Dolce vita (Sladký život), a možná i o rok až dva později, kdy se jí narodil syn Ari coby výsledek románku s Alainem Delonem, kterému se na to konto rozpadl vztah s herečkou Romy Schneider. Mimochodem o syna Ariho se povětšinou starali Delonovi rodiče a byla to právě Delonova matka, která jej později oficiálně adoptovala a zbavila tak Nico rodičovských povinností úplně. Jako máma tedy nic moc. 

 

NicoJako zpěvačka měla Nico asi víc štěstí než talentu, ale tak to občas v životě chodí. V polovině šedesátých let se potkala s The Rolling Stones, přes ně vedla cesta do uměleckého ateliéru The Factory Andyho Warhola a odtud už byl jenom krůček ke kapele The Velvet Underground. O tom, jaké nadšení vyvolalo její angažmá v kapele především u Lou Reeda, se dá dohledat pár informací různě na internetu a byl to právě ten důvod, proč je její účast na prvním albu oddělena v názvu jako The Velvet Underground & Nico, a taky proč po vydání této ikonické banánové desky Nico z kapely odchází. Nicméně ve stejném roce vychází i její první sólová deska, o které to dneska celé bude a kterou mi kdysi na střední podstrčila spolužačka s tím, že by se mi to mohlo líbit. Líbilo. Hluboce položený hlas Nico zaváněl osudovostí, smutné ladění písniček rezonovalo z citově labilním přechodem z puberty k adolescenci a nějaké další kvality či nekvality tehdy nehrály nejmenší roli. Ostatně tehdejší vypálené cédéčko jsem do koše vyhazoval poměrně nedávno.

 

Důvodem byla reedice na gramodesce v rámci obchodní značky Back To Black, která se v roce 2018 postarala o 180-gramový repress na černém vinylu v jinak velmi strohém řešení respektující původní vydání (ZDE). Tedy jednoduchá kapsa na titulní straně s barevnou fotografií od Paula Morrisseye s pozadím tvořeným černobílou fotografií Billyho Namea, na zadní straně se seznamem skladeb, textem Pata Pattersona a další fotografií Nico. A šmitec. Po pravdě bych lehkou míru neskromnosti očekával a pár stránek o kontextu doby, kontextu desky a souvisejících informací přivítal, protože právě tato první sólová deska Nico by si to zasloužila. Ne snad proto, že by byla nejlepší (ostatně sama Nico ji považovala za svou nejhorší desku), ale pro svou jedinečnost v rámci její tvorby, která se následně ubírala úplně jiným směrem. Lze se jen dohadovat, jak moc na její další směřování mělo vliv to, že léto lásky 1967 strávila s Jimem Morrisonem, pravdou je ale to, že od její druhé sólovky The Marble Index (1969) je všechno jinak.

 

Chelsea Girl je svým způsobem jedinečná v tom, že vůbec nejde o autorskou tvorbu Nico a že na desce se to vůbec nepřiznává, stejně jako se nepřiznává fakt, že nástroje nahráli (mimo jiné) členové The Velvet Underground a že s ní hráli docela neradi (Aranžování toho alba jsem se moc neúčastnil. Všechny ty smyčce a vůbec. Nemyslím, že by to bylo zrovna vkusné. Lou Reed, 1972). Skladby jsou různou měrou dílem Lou Reeda, Johna Calea, Sterlinga Morrisona, v několika případech německo-amerického folkaře Jacksona Brownea, Tima Hardina a v jednom případě (I’ll Keep It With Mine) i Boba Dylana. Společným jmenovatelem je zvláštní posmutnělá atmosféra celé desky, do značné míry daná právě hlasem samotné zpěvačky, do značné míry potom i dobou svého vzniku, kdy tahle hra na city docela frčela.

 

 

Jednotlivé skladby jsou většinou prosté písničky balancující na hraně popu, folk-rocku a kýče, což lze ale docela dobře akceptovat a desku z tohoto pohledu přijmout, byť v šestnácti to bylo snazší než teď, kdy se k nahrávce vracím po několika letech a na některé věci se i přes nemalou míru nostalgie dívám jinak. Při odložení růžových brýlí zcela jasně vysvítá prostý fakt, že Nico nebyla žádná extra zpěvačka a že její hluboce položený hlas v prvoplánovité kombinaci se smyčci a flétnami (zkuste titulní Chelsea Girls) sehrály mnohem zásadnější roli než objektivní hudební kvality. Proč ne, jak jsem psal v úvodu, tak to občas v životě chodí.

 

Zajímavostí na desce může být skladba It Was a Pleasure Then, která svými osmi minutami uzavírá první stranu a řekl bych, že je jasnou předzvěstí toho, jakou cestou se Nico bude ubírat v budoucnosti. Tedy cestou experimentální, lehce avantgardní a mnohem hůř uchopitelné hudby, kterou se marně snažila vydobýt slávu v 70. a 80. letech. Ostatně celý ten příběh je mnohem zajímavější z hlediska senzačních zpráv než z pohledu hudebního, byť záznam z berlínského koncertu, který proběhl měsíc před její předčasnou smrtí a mnohem později vyšel pod názvem Nico’s Last Concert: Fata Morgana minimálně ze studijních důvodů doporučuju poslechnout.

 

Z celého toho příběhu se album Chelsea Girl sice vymyká, pokud jde o hudební stránku věci, ale současně je docela zajímavou sondou do svérázné doby a jejích specifik. Asi bychom se mohli docela dlouho bavit o tom, jestli je Chelsea Girl dobrou nebo špatnou deskou, jak moc je dílem samotné Nico a jak moc se samotná Nico vezla na schopnostech dalších lidí, kteří ji vedle sebe spíš jen tolerovali, než že by si ji nějak užívali. Pro někoho může být Nico zajímavá umělkyně se specifickým hlasem a naprostá femme fatale, pro někoho spíš hezká tvářička a nebo jen persona non grata, která se uměla dostat do té správné společnosti a tam se nějak prosadit. Odkázána sama na sebe ale neuspěla. Chelsea Girl je pro mě přesně takovou deskou, plnou rozporů, v nichž se potkávají subjektivní sympatie s objektivní pravdou, která nemusí být úplně příjemná. Možná o to zajímavější to celé je. Musela to být zajímavá doba.

 

Nico - Chelsea Girl LP


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky