Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nightingale - The Breathing Shadow

NightingaleThe Breathing Shadow

Garmfrost3.9.2025
Zdroj: vinyl, reedice, výroční edice, remaster
Posloucháno na: Pioneer PL-880, Pioneer A339, Elac EL60, Marshall Major IV
VERDIKT: The Breathing Shadow je plné nádherných melodií, muzikantství a ještě lepších zpěvů.

Letos je to neskutečných třicet let, co vyšel debut The Breathing Shadow tehdy jednočlennému projektu Nightingale. Jednoho z projektů ikonického a legendárního Dana Swanö, který se postupně stal jeho hlavní kapelou s regulérní sestavou. Proč jsem se rozhodl psát zrovna o této nahrávce? Jednak pro to, že ji mám moc rád a také pro fakt, že letos vyšla (jestli se nepletu) poprvé na vinylu a s novým zvukovým kabátkem. A jelikož se jedná o výročí, proto oslava.

 

Nightingale se od své prvotiny rozrostli o další členy, stylově se proměnili k nepoznání. Bohužel od poslední řadovky Retribution uteklo jedenáct let. Což vzbuzuje spoustu otázek. Kdysi velice plodný Dan se neodmlčel, je vyhledávaným producentem a zvukový mistrem. Věnuje se také remasterování a remixování svých starých nahrávek, a jednou z nich je remaster The Breathing Shadow. Příznivci se dočkali aktualizovaného zvuku, ale nemusí se bát necitlivého zasahování či přetváření toho, co dobře znají. Album vyšlo na dvojCD, kde je k dispozici remaster i remix, a na vinylu, který je „pouze“ remasterovaný. Já volil vinyl a ani na okamžik své volby nelituji. Album se krásně poslouchá, díky „novému“ masteringu lépe vyniknou detaily, do hry vstoupila hloubka a dynamika. Avšak nejdůležitější je samozřejmě hudba. Je jasné, že patří do devadesátek a trochu zestárla, ale vůbec mi to nevadí a nebrání v nerušeném prožitku.

 

nightingale

 

K stoprocentnímu vychutnání mi překáží stejně jako tehdy automatické bicí. Dan je známý i svým uměním hry na bicí, tudíž jsem tento krok nikdy nepochopil. Ano, do intimně tajemných, gotikou i AOR stylem načichlých skladeb jemné a nenápadné rytmy sedí, ovšem i tenkrát šel bicí automat vymyslet lépe. Viz tehdejší Samael…

 

The Breathing Shadow je plné nádherných melodií, muzikantství a ještě lepších zpěvů. Album se dokonale tehdy hodilo k tomu, co Dan tvořil nejen v Edge of Sanity (zejména na Crimson), ale také v Godsend či jeho role na Theli a A'arab Zaraq - Lucid Dreamingod Therion. Nahrávka je prosáklá od začátku do konce klávesovými party, pro Dana tolik typickými, které někdy poslouchám víc než jeho fantastické zpěvy. Atmosféricky dokonale zapadala k tehdejšímu proudu reprezentovanému kapelami jako Katatonia, Diabolical Masquerade či Opeth. Stylově je vše odlišné, nálada i zvuk spřízněná.

 

Album je samozřejmě možné brát jako naivní odpověď na gotický styl a jeho progresivnější tvář. Netuším, co na album může říct dnešní posluchač, kterého nesvírá nostalgie nebo dobové zanícení stylotvorné generace muzikantů a zpěváků, kteří nabízeli vlastní pohled na hudbu a nebrali si servítky se stylovými hranicemi. Ve skladbách se střídají šlapající gotické vypalovačky s groove houpačkami i jímavými baladami. Mezi nejsilnější songy paradoxně patří instrumentální The Return to Dreamland, ve které to doslova dramaticky vře. Miluju její náladu, v níž se pojí melancholie hnána tklivými sólovými party s rockovým odpichem. Vedle ní obdivuju Sleep… s její goticky ryzí náturou a skvělými doprovodnými zpěvy. Největším hitem může být The Dreamreader, kterému dominuje takřka metalový tlak. Skladbě sluší popová lehkost a dechberoucí kytara. Spolu s A Lesson in Evil v mých očí tvoří nádherně vzletný pár, který se od zbytku liší a vlastně narušuje konzistentní atmosféru alba. Se závěrečnou Eye for an Eye jako by Dan otevřel dveře cestě, po které se s Nightingale bude ubírat na dalších nahrávkách. Nightingale se od gotiky poněkud vzdálili, byť v roli koření zůstala zachována a použita v hard rockovém rauši, AOR vzletnosti a progresivního myšlení.

 

Nightingale byli, a doufám, že snad stále jsou, spíše regresivní kapelou, v níž se od introvertního muzicírování přeměnila do kapely sourozenecké či přátelské plné optimistické nálady. Uzavřenost a posmutnělá nádhera melodií The Breathing Shadow ve mně stále vyvolává tytéž pocity, jako v době, kdy mi bylo osmnáct. Nemyslím si, že je The Breathing Shadow milníkem a už vůbec ne nejzdařilejším albem Nightingale, avšak pro mě je nejmilejším a nejosobnějším dílem této kapely. A patří mezi mé nejoblíbenější nahrávky vůbec. Proto jsem se rozhodl tuto recenzi napsat…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Sarapis / 16.9.25 9:25odpovědět

Tím, že mám některé songy v hlavě uložené ve verzích z kompilačky Nightfall Ouverture, kde jsou nahrané znova a "lépe", tak asi nikdy nedocením tuto prvotní syrovou podobu. Ale úplně chápu, že to muselo tehdy zapůsobit jako zjevení. Svým způsobem jsem o tuto starou prvotní lásku ochuzen. Ale člověk nemůže mít všechny buchty na světě, že...

Garmfrost / 18.9.25 20:47odpovědět

Kompilace Nightfall Overture je moc fajn a nové verze starých vypalovaček hodně fajn. Nicméně tím vylepšením se pro mě ono kouzlo kamsi vytratilo.

Pekárek / 3.9.25 16:46odpovědět

Krásná připomínka, díky!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky