Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak tedy jako první věc, která mne na začátku této poněkud rozsáhlejší recenze napadla napsat, je celkem jasná: Nightwish vydávají po 4 letech desku. Ta deska je na celém světě celkem dost očekávanou událostí a proto lze s jistotou očekávat, že ať už bude dobrá nebo špatná, názorů bude hodně a diskuze budou vřít.

Ať už máte tuto skupinu rádi nebo neradi, vydání této desky si určitě všimnete, protože v tomto kolotoči peněz se dělají reklamy skutečně velké.

Stejně tak velké, jak velká je tato deska.

Druhou věcí, kterou bych rád napsal, je můj vztah ke skupině. Tento vztah je méně komplikovaný, než u mnohých jiných a rád bych tu napsal několik jasných faktů.

1. Skutečně nenosím barevné gumáky

2. Nemám černou patku přes půl obličeje ani nepreferuji roztomilé emo lebky

3. Nechodím do fanklubu Nightwish

4. Jejich hudba pro mne neskončila koncem operního vokálu

5. Nepodléhám rozlišovací nenávisti komerce / nekomerce

6. Nepřu se v dementních diskuzích o věčném problému Tarja vs Anette

7. Kupodivu považuji tuto skupinu i nadále za odnož metalové hudby

8. Na koncerty se nelíčím na růžovo, protože mne puberta celkem nenásilně minula a rozešli jsme se po vzájemné dohodě celkem v klidu

9. Myslím si, že dokážu jejich alba hodnotit s patřičným odstupem

    

Věcí třetí, ještě před samotnou recenzí desky, by mohlo být menší shrnutí jejich historie a toho odkud kam se tato banda dostala. Jejich Oceanborn jsem zaregistroval v bulvárním plátku Spark, někdy v době, kdy slavili svůj úspěch Therion s albem Vovin. V té době měli tito neznámí finové nakročeno slušně a předvedli zcela nečekaný power metalový průplach s ojedinělým vokálem made in Tarja. Angels Fall First tenkrát zjevně pomalu nastartovalo něco velkého, o čemž v dnešním světle lze takhle uvažovat, protože už víme, kam se to dostalo. Wishmaster považuji za ještě vyzrálejší desku, která je prostě tou třetí v pořadí – tzn. ukáže se, co v nich je a nebo není. Pitvat tyto ani ty další, o kterých se tu zmíním, zde nehodlám, pitevnu navštíví pouze deska aktuální, protože by se touto slohovou prací potom nikdo neprokousal. Proto je krátce o desce Century Child, kterou považuji za jasně nejslabší článek v novodobé éře Nightwish. A to včetně ještě kýčovitější malůvky na obale. Tady někde byl zlomový okamžik a tvorba této bandy se posunula o notný kus dál. Once pro mne znamenalo nebývalý zážitek, především pak díky výborné souhře Marca a Tarji. Tady někde to začalo být zase zajímavé (a to i díky orchestru, který se aktivně zapojil, protože kolem těchto Finů už létaly slušné peníze). Tady začaly takové ty klasické hitovky, které trvají do dnešní doby. Sladké, jasně hrající na bránu, líbivé až mazlivé. Přes to vše je to ale docela metalové, když to metalovým chce být. Zde si odškrtneme konec éry, zpěvandule s hlasem operním odešla a s ní i tisíce ubulených fanynek a fanoušů. Najatá nová žena se zcela jiným druhem hlasu se představila na momentálně předposledním záseku tvorby: Dark Passion Play. Album, na kterém konečně funguje interakce tak, jak má – tj. není to Tarja s doprovodem ale jednotný celek, kde je znát, jak silná hudba Holopainena skutečně dokáže být. A Anette spolu s Marcem tvoří dokonale vyvážený vokální celek. Za všechny argumenty ohledně toho, co je onou magií Nightwish, bych označil třeba úvodní skladbu „The Poet and the Pendulum“ se svou bezmála 14 minutovou stopáží. Zde se vystřídá tolik motivů a silných momentů, co by mnohým slabším bandám vystačilo na několik skladeb. A všechno to frčí ve velkém, podpořeno orchestrem a větší či menší nadýchaností.

A především za tím vším, co slyšíte, stojí jeden pán, který to všechno složil a ještě se patlal s drtivou většinou textů. Tohle je celkem podstatná věc, protože ono tu v jádru kolem celé té parády, jde kupodivu skutečně stále jen o hudbu. Nemám při ní nutkání obouvat plastovou obuv s hvězdičkami ani maskovat obličej novým obličejem v cukrově nasládlém odstínu. To už je prostě každého věc, výrazivo, puberta a srdíčka. Upřímně je mi ten kolotoč kolem lhostejný, pokud je na té hudbě stále co objevovat. A momentálně jsou Nightwish v pozici, ve které rozhodují o tom, zda jsou tu svou magii schopni posunout někam dál a nebo si jenom jet po kolejích s tím, že jejich fans jim zdlábonu dobrotu, ať už bude jakákoli.

I M A G I N A E R U M

Tuomas nám v tuto dobu připravil něco trochu jiného. Kocepční album s jednotným příběhem, podobně jako to kousek před ním udělala hvězda podobné velikosti - Within Temptation. Těm každopádně nevyšla ona megalomanie až do takových rozměrů, jako nejspíše vyjde Nightwish. Mluvím tu nejen o konceptu alba, se svou jednotnou podobou – hudba, texty, grafické ztvárnění. Mluvím tu i o tom, že k albu vznikne celovečerní film, doprovázený hudbou Nightwish. To už není „jen“ komiks, který byl součástí určitých edicí Within Temptation, ale něco podstatně většího (ač tuto filmovou myšlenku chtěli WT realizovat také, leč nepovedlo se).

Koncept alba pojednává o stárnoucím skladateli, který trpí nevyléčitelnou chorobou. Díky této nemoci se neustále vrací do dob svého dětství a vlastně nežije v přítomnosti. Nemoc mu vrátila představivost desetiletého chlapce. Poté stařík upadá do komatu a zdá se, že již není možné vrátit vše, o co přišel díky nemoci. Že přijde o vše, co ho až do stáří obklopovalo. Proto se album odehrává z velké většiny v jeho představivosti a zcela jiném světě.

Po vypuštění prvního singlu, tedy „Storytime“, jsem začal mít trochu obavy o to, že deska by měla být trochu jiné dílo, než byla doposud. Tento singl sice vykazoval všechnu tu hitovost, byl tu ten Holopainenův otisk ale snad až příliš. Jenomže singl je lepidlo přes pusu nadrženým masám, které čekají a chtějí už konečně něco slyšet. A tuto věc singl, myslím, dokonale splnil.

A jak se to má s celým albem? Inu je to opravdu velkolepé a symfonické. Ta magie v tom je cítit snad ještě více, než bych čekal. A je tu opravdu velká spousta překvapení, které neskousne každý. Prvním razantním překvapením je „Ghost River“ – tedy po krátkém intru (vyloženě finském) a singlovce třetí skladba v pořadí. Zde poprvé zazní dětský sbor, který v druhé polovině skladby převezme otěže a táhne skladbu dál. Je to zajímavě provedené, výborně zaranžované a je tu znát krásná práce s načasováním, kdy se sbor ozve a postupně se ujme vedení. Skladba „Slow, Love, Slow“ byla pro mne nejen napoprvé asi největším překvapením - má totiž zcela jasný jazzový nádech. A to včetně baskytary a později zaznivší trumpety. Je skutečně pomalá, procítěná a doprovázená opět aranžemi (tentokrát držícími se dokud to jde dobře v pozadí). Sólo na elektrickou kytaru je stylové, nájezdem postupné hlukové stěny vše příjemně graduje. Zde bych upozornil na velmi dobrou práci s hlasem Anette – kecálkové, co ji mají za studiovou divu, která má svůj hlas jen jako okrasu, by tu měli postupně zmlknout. Pětka „I want my tears back“ je klasickým nástupem Nightwish spolu s příjemnou linkou na dudy – inu, proč ne. Konec se nám zvrtne do tancovačko-hopsačky, což mi připomělo Moondance z alba Oceanborn. Nástup šesté skladby je v rize filmové orchestraci a poprvé mi tu připoměla něco, co se tu bude částečně (ale na daleko větším prostoru) opakovat ještě později: soundtrack Dannyho Elfmana (aneb dvorního skladatele Tima Burtona) k The Nightmare Before Christmas. K této atmosférické orchestraci se skladba ještě SILNĚ vrátí po přibližně 2,5 minutách a rozjede se něco úžasného. Takové ty sbory, dětičky, píšťalky a pak ďábelský smích, do čehož opět najede metalový nástup, který celý ten kočár nakopne vpřed.

Takovéto hrátky si, myslím, může dovolit jen člověk, který ví co dělá a může si dovolit velké změny ve stavbě skladby, aniž by se mu rozpadla na částice.

„Arabesque“ ten kočár nezastaví, ale za dunění škopků a velké orchestrace (výborné sólové výjezdy trubek) žene zvesela dál. Je v tom napětí, které strhává, spolu s energií. Víc od instrumentálky, která prakticky jen pokračuje v motivu, není potřeba.

„Turn Loose The Mermaids“ je přesně tak nečekaná skladba, která vygraduje do tance skoro v irském stylu (či finském?), ač se zpočátku snaží tvářit, že tomu tak nebude. A pak je tu „Rest Calm“, která začíná být opět zajímavá až ke konci, neustále se opakující pěvěckou linkou (Anette a Marco) za vydatné podpory orchestru, který nakonec krásně vyvrcholí spolu s celou tou pompou. Desítka – ač singlovka a tudíž zdánlivě silná věc – je pro mne jasně nejslabším článkem alba. Nijak zajímavý duet dvou hlavních pěvců, na kterém neshledávám nic tak zajímavého. Skladba příjemně plyne, ale jsem rád, že po ní začne opět daleko větší kolotoč. A ten spolu s jedenáctkou opravdu přichází. Skladba „Last Ride Of The Day“ opravdu jede a nabízí přesně to všechno, co současná produkce Nightwish nabízí. Vedle metalové rytmiky se vznáší smyčce orchestru, výborný zpěv (opět střídavě Anette a Marco), dramatické střídání rytmu a smyl pro gradaci skladby.

„Song Of Myself“ je finálem a to ve všech barvách a polohách, jaké ze sebe kapela i kapelník dokázali vymáčknout. Epičnost, klávesové linky (jasný Holopainenův rukopis a zvuk kláves – takové podobné trilky mi ale dokonce vzdáleně připomínají klávesáka z Children Of Bodom Janneho Warmana), sbory. Vše se postupně dostane do těžkotonážního valivého tempa, za jehož zády zaslechneme občasné výpady orchestru. Od poloviny stopáže vše postupně utichá a už jen doprovází dovyprávění příběhu, jehož konec by si měl každý posluchač vychutnat sám. Album končí takovým bonusem (který by ale tuším měl být na všech verzích alba) – song „Imaginaerum“ je překrásnou instrumentální verzí všech skladeb z alba. Je to takové symfonické outro, které mne docela dostalo – vlastně ukončit album těmi nejsilnějšími momenty ze všech skladeb a to striktně symfonickou cestou bez stopy metalové / rockové rytmiky, je zajímavý nápad.

Album vyšlo v mnoha edicích a nejspíše jej čeká ještě mnoho edicí (jejichž některé bonusy za to budou stát a jiné vůbec). Celkový koncept alba se mi vizuálně líbí, není to kýč typu prvních alb Rhapsody. Má to v sobě takovou tu temnou fantazii, která je albem prostoupená.