Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Nine Inch Nails - Hesitation Marks

Nine Inch NailsHesitation Marks

Ruadek17.10.2013
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Ipod + Koss Porta Pro / Genius SW - v 2.1 1250 / Panasonic minisystem SA MP-15
VERDIKT: Dospělá deska umělce, který by se už dávno nemusel o nic snažit. Dokázal ovlivnit celé žánrové spektrum a v současnosti jej ovlivňuje i nadále.

Reznor po dlouhých pěti letech vydal další řadovku NIN a musím přiznat, že jeho dílo se nedá shrnout do několika vět. Pro Reznora je to už teď dost zásadní deska, ve které dospěl do zajímavého stadia. S odstupem času musím uznat, že album vyžaduje specifický přístup a specifického posluchače. A tím posluchačem nutně nemusí být někdo z letitých a zarputilých fans NIN. Jelikož verdikt tady svítí někde nad recenzí, nemá moc cenu postupně napínat čtenáře s odkrýváním názoru na to, zda je deska dobrá či nikoli.

 

S odstupem času jsem dozrál do stadia, kdy mohu celkem s jistotou prohlásit, že ta deska je výborná. A je to názor zcela v rozporu s názorem, jaký jsem napsal v Redaktorských Ozvěnách měsíce září. Tak už to ale bývá, že názor posluchače se mění a natož u člověka, co NIN poslouchá dobrých patnáct let.

 

Nebudu tu složitě procházet historií, to za mě už udělal kolega. Nemusíte být fanoušky industriálu, aby se k vám NIN dostali, nemusíte vlastně ani znát předchozí řadovky. Reznor dospěl do stadia, ve kterém složil desku, v níž jsou téměř všechny elementy NIN. Jak to celé zní, už nejspíše většina čtenářů v době mp3 ví, takže si každý uděláme společný obrázek a pak uvidíme, co komu přebývá a co chybí.

 

 

Hesitation Marks není a ani se nijak nesnaží být další Downward Spiral. Není tu agresivita, nejsou tu divoké kytary a deska není ani tolik násilná až úchylná. Nová deska je elektronická, ale není ve stylu Pretty Hate Machine. Zní tu poměrně dost zefektovaných kytar, které ale neslouží jako agresivní výkřik ale jako aranže. Skladba Everything je jako jediná postavená na kytarách a poměrně pobaven jsem četl názory, co že to sakra je. Pokud fans netrpí amnézií a znají diskografii NIN celou, ihned by si měli vzpomenout na divokou šlehu Broken z roku 1992. Tady Reznor předváděl sice podstatně agresivnější tvář, skladby tu jsou ale v podobném duchu. Agresi a vztek až do ruda vystřídala rozvážnost, rafinovanost a daleko jistější tah na bránu. A také nadhled, který mi přijde dost sympatický.

 

Ze všeho nejvíc mi noví NIN připomínají evoluci Björk. Reznorův soudobý zvuk, plný neotřelých zvuků a ruchů je hnán silou, která je ledová a chladná. U hudby obou interpretů cítím úplně ty samé pocity. Ovšem tam, kde se Björk snaží vyprávět své vzdušné básně, Reznor obaluje svou hudbu dobře známou temnotou a pochybnostmi. Tím narážím i na stránku textovou, která se postupem času oprostila od vulgarit, démoni ale zůstali stejní. Kladu si otázku, jak moc už jsou Reznorovi démoni ochrannou známkou společnosti NIN a jak moc skutečných pocitů a pochyb v tom ještě je.

 

Hesitation Marks nesnese srovnání s prvními deskami NIN. Chybí agresivita, chybí ona zvláštní úchylná atmosféra, hudba neosciluje na hraně industriálních principů starých časů (hlukové stěny vs. ambientní plochy). Hesitation Marks je téměř čistě elektronická deska, která na druhou stranu zní tak dobře a je tak rafinovaná, že naopak snese srovnání téměř s jakoukoli industriálem načichlou deskou ostatních tvůrců. Jedním dechem dodávám, že bych si přál, aby takhle dospěla většina velkých hudebních jmen – místo postupné stagnace a vyčpělosti. Drtivá většina industriální produkce dnešní doby nedosahuje kvalit promyšlenosti Reznora, zároveň to ale umí dohnat v tom, co Reznor už nepovažuje za důležité – v agresivitě a jistém stupni zvrhlosti. Hesitation Marks mi přišla na prvních deset poslechů nudná a nedokázal jsem se ničeho chytit. Zněla jako poslední tři desky, které byste ořezali o rockové kytary. Postupem času jsem ale došel dál a začal rozpoznávat jiné postupy, zvláštní rytmy a skryté detaily. Deska se mi začala otevírat dokořán a nebolelo to.

 

Reznor umí používat elektroniku stejně jako živé nástroje. Současná poloha je chladná, oproštěná od většiny klasických nástrojů a více zaměřená na industriální ruchy a vyznění. Nelze ji srovnávat se starší tvorbou z prostého důvodu – nová deska je skutečně jinde. Když desku srovnám s tvorbou industriálního okolí, stojí si hodně slušně. A oproti všem těm komerčně laděným vypalovačkám, kterých jsou plné soundtracky, je tohle jiná dimenze.

 

 

Jak to tedy mám? Vidím to s Reznorem dobře. Jeho How To Destroy Angels jsem poměrně potopil, v Hesitation Marks naopak smysl vidím. Chtělo to čas, volume silně nahoru, cestování krajinou města a poměrně dost přemýšlení. Zda je to deska poslední nebo první z tematických následovnic, je otázkou, na kterou ještě nezná odpověď ani sám Reznor.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 17.10.13 15:58odpovědět

Mám-li být upřímný, zvuk tolik neřeším a nijak nepociťuji zvláštní stavy z jeho výsledku. A ani netoužím jiném masteru. Nepoznám rozdíl protože na to nemám a asi nikdy mít nebudu žádnou aparaturu, na které bych to uměl posoudit. Zaměřuji se pouze a jen na samotnou hudbu a své pocity z ní. A ty jsou momentálně u nové desky kladné.

Victimer / 17.10.13 13:10odpovědět

Tohle je v zásadě elektronika, souhlasím s termínem "rafinovaná". Však on je Reznor dost chytrej na to, aby věděl jak na to. Ze začátku trochu nevábná a beztvará nahrávka mi časem vyrostla v jednu z nejhranějších věcí vůbec. Užívám si, je tam spousta skryté geniality. Tento typ desek mám rád, tváří se jak neviňátka a pak to natírají. Jako by se nemetlo.

Jirka D. / 17.10.13 12:30odpovědět

Rád bych napsal "souhlas", ale nové desce NIN nemůžu přijít na chuť, u poslechu buď usínám, nebo mi je nepříjemně ze slisovaného zvuku. Když už i masterignový inženýr Tom Baker napíše, že album je "loud and more aggressive" (což celkem kontrastuje s docela klidným obsahem), je něco špatně. Navíc ani prozatímní ohlasy na druhý "audiophile" mastering, vydaný čiště digitálně, nejsou nic moc, konkrétně dynamická složka dle údajů na světové DR databázi chybí úplně stejně jako na klasickém masteru. A přitom na stránkách NIN se píše, že audiofilský master je "without compromising the dynamics" ... někde je něco špatně. A když k tomu přidám fakt, že Reznor si sám nevidí do huby, když před celým světem hraje svou (anti)label story, spokojený být prostě nejde.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky