Recenze: Nothing - Guilty of Everything

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

NothingGuilty of Everything

David29.10.2014

Zdroj: mp3 (320 kbps)

Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: Nothing nalezli úzkou skulinku mezi velkými hráči uprostřed přeplněného chlívku shoegazingu, aniž by zesměšnili sami sebe. Karty jsou rozdány. Přijměte výzvu, nebo žijte dál minulostí…

Slowdive na nákupu čističky zvuku v zapadlém bazaru plném vysloužilých cirkusáckých propriet, odpálených zesilovačů, přetržených strun, rozmazaných fotografií, velkých nadějí a zpola promarněných příležitostí vedeným znuděným Kevinem Shieldsem právě ukládajícím k věčnému spánku tisícíosmdesátoupátou potenciální skladbu My Bloody Valentine za doprovodu již jen stěží zaslechnutelných tónu první desky Ride ztrácející svůj lesk kdesi v útrobách skladových prostor až po okraj naplněných relikviemi počátků vzpurných devadesátek posypaných střípky post-punkově zasněných let osmdesátých zahalených dekou neúprosně odbíjejících, do současného časoprostoru přesahujících, dekád, za jejichž vystihující, charakteristické přívlastky lze onačit čerstvé, moderní, pokrokové, zásadním způsobem stylotvorné… anebo pusté, vyčpělé, uspěchané a stran invence naprosto jalové? Panna nebo orel, černá nebo bílá, elektrický a plynový sporák. Výběr je na každém z vás.

Nothing těží z minulosti. Nepokrytě, vědomě, avšak stále v rámci dobrého vkusu dostatečně vzdáleni od hranic trapnosti a vlezlého kalkulu. Nosné konstrukce jejich tvorby nikterak neoplývají překvapivou, dechberoucí originalitou poháněnou neutuchající snahou o zvrat, posun či objevování nových sfér. Pavučina je však utkána precizně, prostá trhlin, nedodělků, asymetrických nesmyslností, ačkoliv charakteristické hlukové kytarové stěny, pohled zabořený do svého nitra i převis náladotvorných okamžiků nad prostým řemeslem a demonstrací instrumentálních schopností zúčastněných, vypovídají spíše o pudové rozervanosti, jasná definice a logicky uspořádaná kostra je pevně ukotvena.

Kompilát. Nic víc, nic míň. Hodně, nebo málo? Pořád lepší prožít čtyřicet minut na vlnách čisté neprogrese lemované upřímností, nadšením a prošívané bezstarostnou lehkostí bytí, než svědčit v procesu křečovitého přemáhání nepřemožitelného. Vše zásadní již bylo řečeno. Historie se nepřepisuje. Guilty of Everything přesto našlo úzkou skulinku mezi velkými hráči uprostřed přeplněného chlívku shoegazingu, aniž by zesměšnilo samo sebe. Karty jsou rozdány. Přijměte výzvu, nebo žijte dál minulostí…

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.