Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
October Tide - The Cancer Pledge

October TideThe Cancer Pledge

Garmfrost3.10.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném a všude
VERDIKT: The Cancer Pledge je suverénním dílem daleko překračující velkou část stylové konkurence. Neutápí se v nostalgii, neměkne, neblbne, nesenilní. Je pořádnou metalovou peckou, která má předpoklady bavit fanouškovskou základnu v obou táborech - deathu i doomu.

Předně mě udivil pohled na aktuální sestavu October Tide, která se od čtyři roky starého počinu In Splendor Below nezměnila. Kapela kolem zakladatele, tvůrčího mozku a hitmakera, Frederika Norrmana nezaznamenala za celou dobu své působnosti, a to ani od svého návratu před čtrnácti lety podobnou stabilitu. Poslední změna byla na pozici rytmické sekce. Johan Jönsegård pouze netvrdí muziku basovou hrou, rozvíjí ji a proměňuje. Jeho kolega z Letters from the Colony - Jonas Sköld rovněž doomovou hudbu skvěle nakopává a zpestřuje. Na otázku, zda nezměněná sestava a menší přestávka October Tide pomohla k lepšímu či stagnaci, odpovídám, že nuda nehrozí.

 

october_tide

 

Komplet produkce a zvuku se tentokrát zhostil Daniel Lidén. Jeho zkušenosti se zvukem October Tide jsou k nezaplacení, proč mu tedy nesvěřit všechno. Podotýkám, že na typickém výrazivu The Cancer Pledge nezměnil vůbec nic. Frederik ví naprosto přesně, jak mají jeho nahrávky znít. Opět z desky cítíte odkazy, lásku a respekt k devadesátkovému doomu. Jeho kořeny spojené s Katatonia a jejich drásavými kytarami jsou všudypřítomné. October Tide už minule ukázali, že k doomu patří i death. Ne death/doom měkkého stylu. Death a doom s pořádným growlem a screamy. Death a doom, kde se kytary plazí, melodicky trylkují, ale i hoblují, drhnou. Kde bicí nejen citlivě doprovází strunové propletence, ale i tlučou, vyklepávají šamanské přechody a udávají hlomozící tón.

 

In Splendor Below byl dosavadní extrém, jakého byli October schopni. Respektive, jak uznali za vhodné. The Cancer Pledge jde v nastaveném směru ještě dál. Na doom se samozřejmě nezapomíná. Je to on, kdo je tváří nahrávky. Melodie jsou melancholické. Jsou však zejména dravé a tvrdé. Blodfattig je solidní řezanice rubanice, která naláká i k pogu v moshpittu. Alexander Högbom si své party podává s řádnou grácií. Growluje, screamuje… Naprosto fantasticky.

Desky October Tide se mi líbí. Baví mě, jak jsou věrné minulosti a kořenům, přitom se neustále vyvíjí a nezní zastarale. Borce to zcela evidentně baví a tato pohoda z jinak pochmurného stylu dělá velice příjemný zážitek.

 

 

Jak je u October Tide poslední dobou zvykem, The Cancer Pledge má osm skladeb na ploše cca tři čtvrtě hodinky. Pohoda. Deska krásně odsýpá, nenudí. Příslib rakoviny není rozhodně příjemnou zprávou, proto i obal nepůsobí nikterak hezky. Postaral se o něj Albin Högbom, se kterým kapela spolupracovala na skvělé Winged Waltz. Rád bych vypíchl nějakou neplechu, abych pouze nechválil, ale pominu-li menší porci svébytnosti a očividného vracení se do svého mládí, máme před sebou desku, kterou je radost poslouchat. The Cancer Pledge je suverénním dílem daleko překračující velkou část stylové konkurence. Neutápí se v nostalgii, neměkne, neblbne, nesenilní. Je pořádnou metalovou peckou, která má předpoklady bavit fanouškovskou základnu v obou táborech zmíněných odnoží. Když jen pro tohle, má šanci zůstat i v rychlé době na chvíli ve vašich přehrávačích a udělat vám radost. A to nemluvím o nádherných melodiích a návykových kompozicích. October Tide se o nic nesnaží, hrají to, co umí a co je baví. To není věru málo…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

D. / 25.1.23 9:43

S tímto albem jsem měl velký problém, trvalo dlouho, než jsem našel klíč k jeho poslechu. Obecně miluji kapely, které se vyvíjejí, nakonec mezi začátky a pozdější tvorbou takových The Gathering nebo Ulver jen těžko formálně hledat, mimo mimořádné kvality, jakoukoliv spojnici...a všechny ty podoby si užívám. V tomto případě ale mám ve finále pocit, že jedinou slabinou alba je skutečnost, že vyšla pod jménem ITW. Bohužel dědictví v čele s nepřekonatelným skvostem Omnio je příliš silné a jedinečné a v moment, kdy z původní sestavy zůstává pouze bubeník, který navíc není žádným tvůrčím mozkem kapely a paradoxně pro mě podává na tomto albu na jeho poměry poměrně nevýrazný výkon, je využívání původního kultovního jména celkem sporné. Když ale toto člověk skousne, má před sebou výtečné album, plné silných momentů. Ponávratová alba byla sice také již výrazně odlišná (a skvělá) a je to jedině dobře, ale ducha ITW jsem tam pořád cítil, tady ne.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky