Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip - Selenopolis

Olaf Olafsonn And The Big Bad TripSelenopolis

Bhut28.7.2022
Zdroj: LP
Posloucháno na: Denon DRA-625, Denon Quartz DP-23F, Grundig Box 660a
VERDIKT: Kapela ve zcela nové poloze. Bez elektřiny, bez rozmáchlejších kompozic. Rituál, spirituál, primitivismus, okultismus.

Vskutku těžkou úlohu dostalo album, které mělo následovat po perfektním díle The Feathers Of Oblivion. Tuto úlohu naprosto skvěle splnila a se ctí vybojovala následující nahrávka Temple Of Serenity, jenže otázka, co bude dál, ve vzduchu visela stále. Nervozitu prořízl singl The Witch, split album Eclipse One a hlad má uklidnit až další samostatné větší dílo, kterým je deska Selenopolis. Ano, řeč je o nelehce uchopitelném organismu Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip.

 

Přiznám se, že nadšení z alba Temple Of Serenity od dob jeho vydání ještě trochu stouplo a materiál patřičně uzrál. Chtělo to víc času, odstup a taky oraz od té psychedelické roviny, kterou nám banda rve do těla plnou silou, kterou v sobě mají. O to zajímavěji pak zní dvojice dalších elpíček, které do světa ansámbl vpustil. Eclipse One ladně přeskočím, šlo o splitko (souputníkem jest skupina Bön) a vyloženě rituální hudbu, na kterou ještě nenastal správný moment a nálada. Snad někdy později. Plně se chci nyní věnovat výtvoru Selenopolis, který mě svým vyzněním docela zaskočil. Všechno si hned vysvětlíme.

 

 

V prvé řadě jsem důsledně vynechával bandcampový materiál, či jiné virtuální představení nového díla. Prostě jsem chtěl fyzický nosič a následný poslech tak, jak jsem zvyklý. Tato disciplína je kapele vlastní, takže fakt, že jde o zdařilé zpracování, je už vlastně samozřejmostí. Gatefold ve velké pošetce, vložená stránka s popisem jednotlivých písní (nikoliv texty, jak se na první pohled může zdát, protože OOATBBT jsou nadále ryze instrumentálním tělesem), kapsa pro gramodesku s antistatickou folií (tohle by mělo být povinné) a samotná placka s měsíčně žíhaným zbarvením. Grafika opět originální a pěkná, avšak pozornost na sebe jednoznačně upne titulní obrázek sefirotu. Avšak na důslednou kabalu mi tam pořád cosi neštymuje a vkrádají se podivné myšlenky na propojení s thelemou nebo snad s Metatronovou krychlí. Možná v tom vidím a hledám něco naprosto nesmyslného. Ale po dalším poznání jsem nepátral. Prostě posvátná geometrie. Na tomto místě se nabízí oslovení autorů nebo překlad průvodních textů k jednotlivým skladbám, což jsem rovněž neučinil a výukou angličtinu jsem nepolíben. Moje chyba.

 

Potud vlastně všechno v pořádku a spíše jde ještě o postrkování k nějakému tomu bádání a rozšíření vlastního vědění. Ten pravý oříšek však přichází s muzikou samotnou. Ta je totiž stavěna čistě na akustických nástrojích, tzv. unplugged. Takže žádné efekty, které jsou pro psychedelický rock samozřejmostí. Tohle už ale není jen psychedelický rock, tohle je vyloženě rituální, spirituální a možná i trochu okultní muzika, která má jasné prameny v rockové platformě, ale její plíce se dmou v širším prostředí. Říká se, že právě odpojení elektřiny ukáže uměleckou hodnotu kapely a její velikost v dovednosti napsat dobrou písničku. S tím vším se dá naprosto bez problémů souhlasit a já se s tím ztotožňuji. Osobně se však zasekávám s určitými drobnostmi. Pojďme do nich.

 

 

Album rozechvívá jakési šamanské snažení, kdy ševelí všelijaké ruchy kosterních pozůstatků a jiné tóny navozující zvláštní atmosféru. Tenhle jev se prolíná mezi jednotlivými skladbami a vzájemně je propojuje, což výsledku dodává na komplexnosti a pocitu, že jde o jedno dlouhé soustředění. Jo, to je příjemný počin. Jenže pak přijdou skladby samotné, které dokážou skvěle navnadit ve slibně se rozjíždějící element, ale ten je příliš brzy zahnán. První poslech mi nedal nic zadarmo. Vyplivl na mě veskrze nezajímavý materiál s pár styčnými momenty, které byly fajn. Jenže zkušenost a vědomí, že mi jistě něco uniká, jednoduše radila poslech otáčet vícekrát dokola. Pak jsem si začal všímat těch krásně barvitých kytarových melodií, které jsou skvěle podpořené perkusemi nebo jinými nástroji, a dokonce i bezeslovný zpěv se tu najde. Jenže jako celek mi to stále přišlo pořád takové neohrabané. Jo, takhle vyjmout jednotlivé skladby a vkusně jimi okrášlit chystaná alba jako takové ozdůbky a perličky mezi elektrifikovanými skladbami… to by byla paráda. Já to tak zkrátka cítím.

 

Je jasné, že Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip nad svými nahrávkami přemýšlí v širším měřítku a tvorba takového materiálu není jen výsledkem bezduchého skládání všech hudebních nápadů a motivů, které kdo do kapely zanese. Onen koncept má ducha a hloubku. Je to rozměr, který je podstatný a vlastně si tím sám odpovídám i na otázku, proč je toto album celé takové. Ano, ocenil bych jej jako dílčí osvěžení jinak znějící desky. Možná by pak lépe vynikly jednotlivé kousky, kdyby stály jako solitéři a svou odlišností by vytrhly z třeba klesající koncentrace. Jenže ansámbl se na to dívá tak, že takové vyznění zkrátka patří k sobě, protože teď a tady jde o takovýhle nápad a cíl. Jo, beru to, ale čas, který potřebuji do proniknutí, je o poznání delší, než tomu bylo u starších nahrávek. Ono se to totiž může velmi snadno celé slít v jednotný hůře identifikovatelný předmět, jehož popis je pak charakteristický pro vyklepávání chlupaté deky. Ty dobré věci tam jsou, ale lezou tááák pomalu…

 

 

Dalším bodem, který mě trochu trápí, je vlastně i stopáž jednotlivých kousků. Když už jsem si v tom našel to své, přijde mi, že to nějak rychle končí. V rámci rituální příslušnosti bych se nebál větší repetice a důrazu na melodickou barevnost, protože tady jsou pánové velice přesvědčiví. Jasně, pak by to mohlo dopadnout jako Gospel Of The Future, jenže i ti mají v tomto směru své nohsledy. Ale to už je jen takové plácání, které ve výsledku nemusí třeba ani fungovat.

 

Takže posluchačům radím jediné – vydržet, vyklidnit se a dávat tomu opakovaně šanci. Mě to třeba krásně vykvetlo ve sluchátkách v přítmí, kdy jsem nepotřeboval očima létat kolem sebe a zbytek rodiny už také odpočíval. A třeba to budete mít úplně jinak. V každém případě mi ta deska nakonec sedla, jen to není směr, kterým bych chtěl vidět Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip kráčet. Tedy v plnohodnotném smyslu, to že se k takovému výrazu občas uchýlí k ozvláštnění atmosféry, bude určitě moc fajn. Jo a nelekejte se, že je na desce přítomen perkusionista The Methatron, jde fakt o shodu pseudonymů, pochybuji, že by se olafové dali dohromady s rytířskými řády The Meads Of Asphodel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Masokurvo / 4.6.22 17:59

Je to Velké Zklamání, hlavně skrze brzdu vývoje. Ta kapela neměla konkurenci, teď je její konkurencí kdejaká svině.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky