Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sepsání svých pocitů z dlouhohrajícího debutu Long Shadows kanadského one man projektu Old Graves jsem odkládal až do prvních tísnivých dní podzimního uvadání. Album vyšlo v půli léta a já tušil, že své poklady odhalí právě až tlející listí, mrholení a fučící ranní vítr někde v polích...

Za Old Graves hledejte jedinou duši, člověka jménem Colby Hing. Ten si od prvopočátku vystačil sám. Jeho mysl je plná kreativních nápadů - za pouhé tři roky vyprodukoval dvě dlouhá ep, split a letošní full-lenght debut. Starší nahrávky z mého pohledu trpěly dětskými nemocemi, ale Long Shadows představuje Old Graves v dospívajícím stavu. Sice jsou stále znatelné snahy znít jako jeho idolové, ale už se umí hrát, vymýšlet a pracovat s detaily.

Žánrové označení je šalamounské (typu bude oblačno až jasno) a osobně si myslím, že zbytečně matoucí. Atmosférický black? Určitě! Post metal? Ani náhodou! Folk? Asi ano v té atmosféře a textech. Byť název kapely Old Graves, tedy staré hroby, evokuje k temné zlobě, a je tedy jasné, že se nejeden černomilec hledající neznámé spálí, protože hudebně jsme v poetické sféře plné melancholie. Znalec si vzpomene na raná alba Agalloch a jim podobné. Akustické vrstvy překrývá vzdušný black doprovázený sreamem kdesi v zadu. Colby Hink se poučil ze starších nahrávek a netlačí svůj vokál na povrch za každou cenu. Stejně tak si pohrál se stavbou písní. Nepůsobí křečovitě, hezky plynou. Někdy se zlobí, jindy vzpomínají… Zpěvů není moc, dávají si na čas. Hojně se dočkáme bouřlivých vln i tichého drnkání, nechávající nás čekat, co se bude dít. Melodie jsou podmanivé, hrají si s myslí. Nevíte, jestli přijde hodný nebo zlý stín, a o to větší překvapení pak zažijete.

Je evidentní, že Colby Hink je hlavně kytaristou. Kytary jsou vymazlené! Dominantní jsou ty akustické převalující se i pod zběsilým tremolem všude kolem. Nálada písní je, jak jsem říkal, melancholická, je ale i zasněně elegantní a umí být také rozhněvaná. Líbí se mi, že jsme v okouzlení omámeni z éterického cinkání, zlehounka se dotýkáme stromů a cítíme dávnou sílu souznění člověka s přírodou a následné prásknutí hromu, blackmetalové hlomození se syntezátory a šíleným jekotem, div že nerozboří časovanou náladu. Tento scénář se proplétá dílem jako protipól k instrumentální straně, která je rovněž nedílnou součástí Long Shadows. Vždyť kdo by čekal, že po vygradovaném úvodu (Sumas) bude následovat tichá instrumentálka Aetherunaut I, která volně rozvíjí předchozí skladbu v tichosti, beze slov… Druhá část této perly pak album uzavírá a posluchači nezbývá než zadumaně vydýchávat sdělené. Sotva slyšenému jsou protipólem nářezové náznaky, které do nitra schouleného vytáhnou na zamračené slunce a vyhodí jej mezi koruny stromů.

Long Shadows je výbornou poetickou sbírkou slibného projektu. Jen doufám, že se příště obejdeme bez mnohokrát slyšených citací starších básníků černé scény. Nebýt opisování, občasně kostrbaté stavby skladeb a vynechat to vše z hodnocení, tleskám Old Graves za krásnou skoro hodinku, plnou hudebního malování a básnění, tolik hodícího se ke zkracujícím mlhavým dnů.