Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Old Silver Key - Tales of Wanderings

Old Silver KeyTales of Wanderings

Jirka D.11.11.2011
Zdroj: CD (# SUA 022)
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Technics SA-EX140 / Dexon Adagio 70
VERDIKT: Možná jsem čekal víc, než bylo zdrávo, možná slunce svítící právě za oknem mě ladí na jiné pocity, než jaké mi přináší tahle deska. Její obsah na mě působí nezajímavým a odbytým dojmem, v podstatě potvrzuje fakt, že jde o boční projekt se vším všudy. Jedním slovem - nuda.

Tak jsem před chvílí vyloupal poslední vlašský oříšek a můžu se zase chvíli věnovat hudbě. Bylo jich letos hodně, aspoň tady v okolí Brna, na Vysočině jich většina pomrzla při posledním zimním záchvěvu někdy zjara. Loupání oříšků je monotónní práce, jeden může přemýšlet o tisíci dalších věcí a šancí něco pokazit má opravdu málo. Možná bych tu našel paralelu s dnešní deskou, ale k tomu ještě dostanu.

 

Old Silver Key bych nazval spíše projektem než regulérní kapelou, i když obsazení jednotlivých pozic je plné a úplné. Našli byste zde členy ukrajinské kapely Drudkh v čele s Romanem Sayenkem, kteří byli na postu zpěváka doplnění francouzským umělcem vystupujícím pod přízviskem Neige. Má cenu připomínat, o koho se vlastně jedná? Většina se jistě hrdě hlásí a ti nevychovaní vykřikují bez vyvolání Alcest, Amesoeurs, Peste Noire a podobná slavná jména a mají pravdu. Tahle kombinace mě zaujala hned při prvním zachycení informace o tom, že se peče nějaké dobrodružství a nutno přiznat, že Neigeho jméno a kvalita poslední desky Écailles de lune právě jeho projetu Alcest byla tou prvotní motivací, proč jsem se na chystanou novinku zaměřil. Abych nepůsobil čistě jednostranným dojmem, nějaký čas jsem projížděl i poslední album od Drudkh (Handful of stars, 2010), ale výraznější stopy ve mně nezanechalo a nyní odpočívá spánkem spravedlivých.

 

První živoucí potomek projektu OSK dostal od sudiček jméno Tales of wanderings a na svět byl přiveden v polovině září letošního roku. Obsahem je sedm skladeb většinou značně dlouhých jmen dávajících v úhrnu nedlouhých 37 minut. Inu proč ne ... podobnou délkou disponuje i měsíční album Alcestu, ale dát dohromady tolik emocí se někomu nepodaří za celou kariéru. Necháme ale statistik, jdeme za hudbou. Úvodní intro nazvané záhadně „Co jednou bylo a už se nikdy znovu nestane“ rozehrává neurčité nálady všedního, zamlženého dne. Těžko si představovat víc, spíš se ve mně zvedá vlna očekávání a zvědavosti, co přijde po něm. Taková pinkfloydovská atmosféra s unavenými klávesami a zastřeným zvukem... Následná November Nights Insomnia je již plnohodnotnou záležitostí, hlavní role se ujímají kytary ať už zkreslené nebo občasně se míhající akustické, roztažené do širých ploch i zúžené do tenké linky. Neigeho zpěv je ospale zasněný, nepátrá v blackovém skřehotu, plyne skoro lahodně společně s hudbou, hlasivky nenamáhá a utěšuje rány. Celek působí nerušivým a zklidňujícím dojmem, posluchače se snaží ukolébat v poklidném snění, víčka přivřená a mysl prázdná.

 

Skoro to vypadá, že album bude fungovat výborně, ale věc není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A nebo vlastně naopak, právě že je jednoduchá až příliš. Přiblížil jsem sice pouze jednu skladbu, ale v podstatě stejný recept bych mohl aplikovat na pět zbývajících, protože nic nového se nevymýšlí a jede se stále podle jedné šablony. Snad lze pátrat v kytarových linkách, které se asi jako jediné zkouší tvářit invenčně, ale zbytek na mě působí nenápaditě až hanba, u kompozice počínaje, u jednoduchých bicích konče (nehledě k jejich zvuku, který mi vůbec nesedí). Album prostě plyne vpřed, příliš si nežádá mou pozornost a celkem s překvapením zjišťuju, že už na přehrávači svítí číslice pět a hraje píseň Star Catcher. Vůbec mám problém rozeznat jednotlivé části alba, tok hudby působí zatraceně jednolitě a nevýrazně, že se začínám ztrácet. Dynamika je v případě Tales of wanderings zcela cizí pojem, tyhle plochy natřené na khaki-šedou dokáží jednomu udělat rudo před očima. Zajímavé místo? Nevím proč, ale ze všech těch minut melancholie mi vystupuje o stupínek výš poslední About Which An Old House Dreams, jinak deska působí poměrně jednolitě a je třeba ji vzít jako celek, nebo nechat zapadat prvním sněhem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky