Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Oliva - Raise the Curtain

OlivaRaise the Curtain

Michal Z11.4.2014
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Klaním se Olivovi a tleskám za jeho práci, u které kvantita naznamená kvalitativní pokles. Komplexní retro prog rockové dílo. Hozená rukavice všem současným rádoby retro spolkům, pohybujících se na módní vlnce, jejichž jména již zítra většina zapomene.

Rocková retro vlna se nějaký čas vzdouvá k mrakům. Dříve by si spolky provozující kopírování vzorů bez bázně a hany zasloužily pouze nálepku revival. Doba však pokročila o nějaké to desetiletí a společnost a noví posluchači jsou ochotni recyklované hudební hrátky přijmout jako nové a nastává tak čas oprašování rockových pomníků. Jon Oliva nepatří mezi mladou nastupující generaci hudebníků, na hudební prkna vkročil se svým bratrem Crissem (R.I.P.) pod praporem Savatage před neuvěřitelnými více než třiceti lety. Své ostruhy si tak vykoval dávno svépomocí a nemá potřebu zaprodávat svoji duši umírajícímu hudebnímu průmyslu. Jon Oliva je po komerčním úspěchu Trans-Siberian Orchestra zaopatřen a nemá problém umělecky promlouvat a zhudebňovat, co mu je shůry dáváno v nemalém množství.

 

Úvod alba "Raise the Curtain" naprosto strhává na vlastní půli hřiště a neponechá nikoho na pochybách, jaké že to divadlo nám tentokrát Oliva nachystal. Podívaná, která se nám v jeho šapitó nabízí, je komplexní a neschází jediné zásadní číslo do roztodivné zábavné mozaiky. Prog rockové retro představení se zhmotňuje pod bedlivým dohledem principála Olivy. K velkolepému zahájení po zvednutí opony stačí jediná fráze donekonečna se repetující. Celý tyglík zábavy je zahušťován psychedelickými přísadami tak lehce a samozřejmě, že je mnoho soudobých vykradačů postaveno do ofsajdu.

 

Oliva umí být až přehnaně burleskní. Zapojení dobových rejstříků kláves jasně odkazuje k dávnému rodokmenu. Zapojení dechových nástrojů dojem ještě více umocňuje a posouvá k uvěřitelné velkoleposti. Naštěstí album má dar pestrých nálad jednotlivých skladeb. Ty se pohybují od natlakovaných rockových tvrďáren s psychedelickým maršem až po ty v uvolněné rozjímavé atmosféře. Zkušený Oliva ví jak zapůsobit rozmanitými slovníky a doslova si libuje v teatrálním vykládání příběhu a křehkém budování niterných nálad. Tváření podpěr pro přirozené gradace atmosfér a tvorba přípravků pro šponování nálad je mistrovská, zvláště když komponista a vokalista v jedné osobě vládne komplexně myšlenkám a vše v realitu uvádí tisícem a jedním výrazem, které jsou podloženy prožitky a zkušenostmi matadora, jehož zřídlo tvorby ne a ne vyschnout.

 

Kompaktnost spolu s protiřečící si rozmanitostí jednotlivých skladeb je spalující. když dochází nahrávce dech, dokáže se Oliva okázale obnažit do úplné nahoty a střihnout si křehké kolíbavé nálady plné procítěného čistého vokálu v kombinaci s akustickými nástroji. Dělá to s bravurou a naléhavost sdělení je přenositelná. Stejně tak uvěřitelně umí vypustit do lidu plouživou blues rockovku jakoby se nic zásadního nedělo, nebo do nás napumpovat špínu ulice a jedovatě dštít či repovat a countryově pohoupat. Vše se koná s mocným odérem retra, ale přiznám se, že to při poslechu alba nestíhám ani registrovat, natož s tím mít problém.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky