Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
One Morning Left - Panda Loves Penguin Vol.2

One Morning LeftPanda Loves Penguin Vol.2

Michal Z15.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Hudba, která se netváří vážně, spíše se jí protagonisté baví a sypou ji do nás s velkým nadhledem, vtipem a chutí.

Finsko, nevyčerpatelná to líheň. One Morning Left představují další vrh - generaci mladých, přesto hudebně vyzrálých jedinců. Kapelu předchází vynikající koncertní pověst a po seznámení se s tvorbou na jejich prvním velkém CD, si to dokáži živě představit. Hudebníci, kterým ještě neoschlo mléko na ksichtu, do nás pumpují variaci provařeného emocoru, nebo chcete-li metalcoru. Vlivů a výpůjček je nekonečně mnoho. Za chvíli si nemůžete býti jistí, jaký zvrat, stylový kotrmelec, nebo archaický motiv na klávesy vás překvapí. Jednoduše by se to dalo charakterizovat jako srážka šílenější polohy Waltari s momentálně frčícími emo-core-metalovými styly.

 

Z alba se tyčí odvaha postavit části skladeb na čistých tanečních rytmech, střídaných math-core prvky, vzápětí na vás pěje milý chlapec v nažehlené košili, o píď dále se vysypou všechny vokální sračky. Někdy jde dokonce o přesahy do death coru. Typické reprezentanty této typologie najdete v playlistu pod čísly 3 a 9. Tady zažívám závany příjemné čerstvosti a hravosti, pověstného nadhledu, lehkosti a vize, kam směřovat a jak vše rozmanité poskládat.

 

Přestože jsem kojený na jiných stylech a vykovaný jinými formami tvrdých žánrů, hudbu One Morning Left si náležitě vychutnávám. Ještě v otvíráku pochybuji, co že to vlastně hraje. Bojím se dalšího konfekčního kusu, sice s jistými náznaky netuctovosti, přesto je skladba orientovaná spíše na rádiovou prezentaci kapely. V následujícím pokusu nás mladíci ze severu vezou pomalejší, přesto silně chytlavou a nápaditou krajinou, střídanou ostrými výpady k hrubým vokálním přestřelkám. Pánové, smekám klobouk, není to nic převratného, ale já se bavím, hýbu se.

 

Mešuge elektro song „Out Ronique“ kombinuje staré disco melodie a celkově tento pokus zní jak herní automat, stojící v maringotce u kolotočářů, kdysi v pravěku. Vše je ke konci stylově rozstříleno salvou, vtipně proloženou synťáky. Nevím a stále bádám, proč mě tato hudba tak bere? Dementním, nebo je tak sexy? Neštítí se udělat song doslova v math-coru a do toho nakydat líbivé melodické vokály; ne, na této placce nemáte čas na nudu, vše je pečlivě vyvážené, po „sračkovitých“ melodiích, přichází scream vokál a tradiční mlynice.

 

Předpokládám, že všichni příznivci mající rádi staré Linkin Park, by mohli v této sebrance nalézt nové koně a zalíbení. Pánové jsou na tom skladatelsky i instrumentálně dobře. Jen aby je šoubyznys nesemlel…


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky