Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Onirik - Curling Serpents Under Stone

OnirikCurling Serpents Under Stone

Victimer1.8.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Tradičnější, melodičtější a k raným blackovým devadesátkám natočený Onirik.

Portugalský alchymista Gonius Rex se vrací se svým blackmetalovým projektem Onirik. Jeho okultní a lehce disharmonické bádání se postupem let a vznikajících alb hezky vyprofilovalo. Výsledkem byly nadstandardní počiny, z nichž jsem si maximálně užíval zejména poslední dvě kapitoly magického mudrování, tedy Casket Dream Veneration a The Fire Cult Beyond Eternity. Čas pokročil a po pěti letech je tu nová várka současně viděné metalové staroby. Hojnými melodiemi a středověkou oddaností honosící se sbírka. Vítejte v ruinách s kroutícími se hady pod šutrákem u vstupní brány. Tedy s Curling Serpents Under Stone.

 


Goniova záliba ve vyvolávání středověkého umění je na tomto albu naprosto zřejmá. Onirik se drží svých postupů, ale daleko více se obrací do minulosti, k primitivnějšímu atmo blackovému vyznění, kdy na hraně harmonie a disharmonie zjevně prahne po době, kdy louče znamenaly světlo a hradbami se rozléhal hlahol oněch časů. V tomto aspektu musíme vnímat nové album Onirik jako retrospektivní, přes to nejede vlak. Navíc, když samotné promo materiály hlásí významný vliv starých alb Satyricon, Emperor nebo Isengard. Celkově je ale dobré vnímat, jak se Gonius Rex snaží propojit staré mýty s novým a léty vypiplaným přístupem progresivisty. Curling Serpents Under Stone je ale především oddanost středověku a hodně melodické album. Tahle tvář nahrávky bezesporu vede. Je to nejvíc přímočará a melodická deska Onirik vůbec. Taková až nezatížená.


Aniž bych si nejdříve četl to promo povídání, bylo jasné, že sklepní portugalský projekt se ubírá jiným směrem. Jeho řekněme okultní a bádavý přístup je otupen a do popředí se dostává stará primární síla. Gonius Rex je bardem objímajícím black metal, dungeon atmosféru a chuť se po svém orientovat v raných devadesátkách. Tam vznikal základ a kultovní alba, ke kterým se dnes obrací víc a víc interpertů. S podobným zaujetím bylo nahráno například poslední album Old Forest.


Fight, fight, fight... Ne, nejsme v Bílém domě u navlékání ponožek pana prezidenta, ale to se Gonius Rex v hrdé nátuře alba za nic neschovává. Tahle rázná zvolání, nebo nijak nerušené středověké motivy jsou všeříkající. Nálada je bojovná, ale pozor - vůbec ne prostoduchá, to by se ostatně u Onirik ani nemohlo stát. Jen jsou tyhle aspekty vytaženy, dejme tomu odhaleny na kost. Jinak jsme na staré známé adrese, kde se jednotlivé motivy slušně zacuckávají a není to úplně zadarmo. Pár svůdných pavučinek má i tahle nahrávka. Posláním je spojit hlad a díky po specifické době s typicky rafinovaným autorským vkladem Onirik. A tak se i děje.

 


Pokud jste dobře seznámeni s jeho předchozími alby, musíte uznat, že nejde o složitou záležitost. Díky svému charakteru děj Curling Serpents Under Stone rychle ubíhá a my si užíváme především melodickou a atmosférickou, a jen mírně jedovatou jízdu hradbami. Otázkou je, jestli bude méně komplikovaná povaha desky po vůli posluchačům, kteří si zvykli na konstruktivnější a okultnější přístup. Já jsem byl původně zaskočen a zklamán, ale způsob, jakým se s tím Onirik vypořádal, je kouzelný a hlavně kvalitně zvládnutý. K novince se budu vracet asi méně, jako k mým nejoblíbenějším zastávkám projektu, ale bude to právě pro její méně záludnou a vlastně dosti otevřenou povahu. Je svým způsobem krásná.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky